Den všecek rosou omytý
má slunce v rukou, zlatý míč,
má červánky v rtech rozlity
a v bílých zubech petrklíč.
Kol čela snítky třešňové
a pěnkav píseň v hrdle má,
a zaleh’ celé srdce mé,
když objal jsem tě očima.
Tvé lůno mízou krvácí:
tys klíčení a růst a vzruch!
Snad věčnost se zas navrací,
snad přichází sám bůh...
Jdeš srdce mého pěšinou
jak dávných časů drahá báj,
div odvěký, vždy se snů hrou,
a poslední můj vlahý máj.
Buď pozdravena vším, čím jsem,
čím, ubohý, chci k výšinám,
čím oslavit’ chci boží zem’
a plnou dlaní dát’, co mám!
Má milovaná, úsměv zjih’:
jsem něha, pláč i věčný vzdor,
mám tebe celou v rukou svých
a v celé duši modro hor!