IV

V komůrce malé Běta bdí za velkou plnou komorou, po ránu se jí líce rdí polibků slunce něžnou hrou.

Na Jana myslí, jak je milý... Havraní vlas! Tvář osmahlá! Slastně si údy protáhla, ohně se v očích zapálily.

Objímá horce podušku, šeptá si něžně: Jeho hlava! Peřince bílé na lůžku polibky horké dlouze dává:

„Vzdělanec!“ šeptá: „Student! Pán. Jeníček! Jeník! Jenda! Jan!“ Na dveře slyší zaklepat’. „Já to jsem, Toník, pusť mě tam –“

Oblékne rychle svrchní šat, v rozpacích neví kudy kam, potom však zvolá, rázně, krátce: „Co tu tak záhy hledáte?

Pokoje-li mi nedáte, povím to všecko vaší matce.“ „Tobě se tedy líbí ten – bratránek – Jenda?“ sykne vztekle.

„Nelíbí, líbí – jděte ven!“ vykřikne vzdorně, nezalekle. „Spokojem už mne nechte být’, musím jít’ straku podojit’.“

„Prstýnek dám ti. Pusť mne tam...“ „Nepustím! Jděte! Jděte již!“ „Však já se na to podívám, zda se zas’ ke mně navrátíš!“

Do dveří kop’ a vyběh’ ven. Zaslechl ještě, jak se směje! Janovi tedy jistě přeje! Kterak byl Bětou otráven:

Na Jana myslí, mládence, před ženou který jistě hýká, který by spíš’ než milence dělati mohl kostelníka.

Vždyť je to osel! Nezná žen! Musí být’, bude poražen! K chalupě dolní zaměřil, Boží hod byl jak ze zlata.

Na všem je slunce zlatý pyl, celá ves jest jím pováta. Jeníka našel ještě v lůžku: nějakou báseň asi „pěl“,

neboť v své ruce papír měl, přihlouple hleděl, držel tužku. Co říká Bětě, vědět’ chce, očima po něm bystře hodí,

jak by v tůň vrh’ dvě udice, otázku smíchem doprovodí. Vzpomínek obraz Jeník tká, odpoví: „Polní studánka...“

„Hahaha! To mě dojímá! Studánka! Chlévy! Tralala! Milence, ouvej! dávno má: z Čáslavě pana kaprála!

Ostatně,“ řekl, tuše shodu, v úmyslu Jana dorazit’, „nelze již více pokazit’: Běta je rovna louži, brodu.

Chlapečku, ty jsi s nebe spad’! Kdybys to doved’ se ženskými: líbat’ a líbat’, s nimi spát’, neplet’ bys život s básní rýmy!

Bětu jsem dnešní noci měl!“ Posměškem střík’ a odešel. S Janem se točí celý svět... Toník dal ránu palicí!

Cítí, že musí uvidět’, pokořit’, zabít’ bídnici! Hořkost se všecka v duši slila... Ženy, ach, ženy bídně lžou!

Včera ho brala pod bradou! Včera, ach, jak se přitulila! Rozerval báseň, prudce vstal. Osud je hrozný, krutý, slepý:

zabil mu něžný ideál, srdce mu rozmet’ v samé střepy... Oblék’ se, slepil báseň svou, za láskou spěchal zhrzenou.

K chalupě horní Jeník jde... Oči své plny slzí má: prchlého štěstí nenajde! Srdce, ach, lomí rukama...

Vesela zatím Běta byla: vesele v svět se dívala, za prací šla a zpívala, za zpěvu straku podojila,

krmila drůbež, vepře pak: – ačkoli byla na vše sama, v kuchyni všecko šlo jí tak, jako když tluče paličkama.

V tvářích se rozvil růže květ: těšila práce – těšil svět. V světnici vedle Toník, Jan, našli si každý jeden kout.

Každý je chmurně zadumán... Jak by se chtěli probodnout’! Chvílemi Běta ptákem vletí pro tu či onu hloupou věc:

každý z nich jako umrlec, zařezán mlčí, neodvětí! Běta jak dráždit’ umí je! Nadarmo! Nic jich nevybouří.

Sedí tu, sedí, mumie, mračí se hrozně, hrozně kouří! Běta jen hoří: červeň, běl! Pokleknout’ před ní Jan by chtěl!

Jak by jí vroucně k nohám kles’! Slyší v svém srdci píseň luk, voní v něm jasmín, hučí les, tisícem po ní sahá muk,

něžnostmi všemi, lačnou rukou! K studánce jejích očí dvou kleká svou myslí přezbožnou; oči jak ptáci v strachu tlukou

světnice o strop zčernalý; otázka hrůzná srdce kruší: zhřešila-li, či věrna-li, peklo či nebe má-li v duši?...

Odpustit’ chce jí, lásku dát’, báseň svou vděčně věnovat’... „Mládenci, hanba, hanba vám!“ vstoupivší teta v smíchu dí,

„přilétlo jaro zase k nám: vám jaro z očí nehledí! To je teď mládež! Bez radosti! Na místo krve vodu má,

Boží hod v kouři produmá: hněte se, jářku, mladé kosti! Za Bětou, honem, na půdu, shoďte mi dolů trochu sena!

V kouři tu s vámi nebudu: byla bych jako vyuzena.“ Jako když střelí: oba v mžik’ vyběhli ven a – na řebřík.

Na půdě v šeru zvoní smích. „Konečně!“ Běta zavolá. Ve vonných sena závějích zatočí Janem dokola.

Brání se, cítí: hned by utek’! Neohrabán a bez zbraně, v pouhé jen mírné obraně zajel jí rukou za živůtek...

Vyškub’ se v hrůze – nemá sil: je mu tak mdlo a přece sladko, jak by byl dlaní pohladil hebké a něžné holoubátko.

Zavýskla Běta, řekla: „Vy! Nemám vás ráda, ošklivý...“ Přiskočil Toník, zahřímal, žárlivost hlas mu lámala:

„Jeníku, od ní – na krok dál! Přetvářka tvá mne klamala! Chceš-li co vědět’: Běta má je! Odejdi, blázne opilý!

Přátelství moje zabily bídáctví tvého Himalaje!“ Nežli však dozněl Bětin smích, z půdy se Jeník rychle ztratil.

Volala za ním. Dvůr byl tich. Jeník se více nenavrátil. S Toníkem, jak by zkosena, oddaně padla do sena...

S rozbitým srdcem, duší též na kopci za vsí stanul Jan. Přátelství, láska – vše je lež, ďáblu byl jistě zaprodán.

Z knížek si říká zbožná rčení... Pekel vše byla nástraha. Smutek ho těžký přemáhá... Z rodné vsi prchá bez loučení...

Bětuško, s bohem navždy již. Touhou je po ní příliš drásán: chtěl by mít’ aspoň střechu blíž’, chalupy horní štíhlý jasan,

moře těch jejích očí zlých, výsměšných, krásných, předrahých... Cítí však, jak ji urazil! „Ošklivý,“ řekla. Těžce vzdych...

Nesmírný chaos duší vyl jako psů smečka poštvaných... Zvonem je den a plným tonů, v klenbu je nebes ukován,

láskou je každá z jeho ran: láska je slavným srdcem zvonů... Vidí však také zkázy svah: s peklem je samým v krutém křížku.

Na knížky zbožně, vroucně sáh’, přepevně v ruce sevřel „Žižku“. „Nemám či mám?“ se srdce ptal. Zpátky zas’ do vsi pospíchal...