III

„Jeníček? Vskutku?“ teta dí s postele v koutě, zlekána. „Člověk tě potmě nevidí! Kdo by teď vzpomněl na Jana!

Myslila jsem, že zloděj vchází...“ Všichni se smějí. Praská chvoj, zatím co ohně rudý zdroj světelné pruhy na zem’ hází,

na bosých nohou lepý tvar neznámé dívky nebo ženy, jejížto půvab vhání žár v zrak jeho posud nezkažený,

jejížto smích mu je tak znám – Nebesa! Smíšek! Smíšek sám! Toť oné dívky s pole zjev! Ve tmě ji zradil její smích!

Spravedlivý jím zachvěl hněv základů jeho morálních. Před plotnou stojí. Drzá žena! Štěstí, že vše je kryto tmou!

Postřehl čirou náhodou, sukně že má jen po kolena, lýtka její že skvělá jsou... Aniž by nějak pátral dále,

pomyslil letmou myšlenkou, že co je výš’, je dokonalé, ale též klam a zkáza, hřích, prokletí duší zbabělých.

Katechety si vzpomněl v ráz, všech jeho moudrých, zlatých rad, zády mu projel hrůzy mráz: Adamův viděl strašný pád!

V duchu zřel svodů pevné smyčky... „Satane, odstup!“ tiše děl, v náprsní kapsu rukou vjel, horoucně sevřel modlitbičky:

nebe mu silou plní hruď! Blaženě mhouří levé víčko: velikou, mocnou dostal chuť na jedno mírné portoričko.

Pro doutník lačně rukou vjel, pro oheň k plotně pevně šel. Nápadně Toník pospíší nabídnout’ vřele dýmku svou –

Jeník však naschvál neslyší, do dřepu sedá před plotnou, aniž však nohám hříšné děvy jediný pohled věnoval.

Větvičku chvojí v oheň dal, aby teď teprv’, proč, sám neví, záplavy rudé chutnal svit na skvostných nohou s hlínou polí...

Malířský byl to asi cit, který v něm značnou hrával roli, jemuž i nyní dal se v plen, než moh’ být’ doutník zapálen.

Zatím co teta o suchu, o kartách Toník vyprávěl... Jeník však byl jak bez sluchu: oči své, nechtě, vbity měl

na ten kus díla ruky boží, děkuje šťastné náhodě, pánu bohu i přírodě, v souzvuk že všecko, všecko složí,

duch jeho aby chválu pěl za vše, co krásné a tak libé, za to, co zblízka právě zřel, mocně co zbožnou myslí hýbe,

za to, že slavně boží zem’ víří s ním hvězdným prostorem. Vzdávaje vroucně bohu dík, všim’ si, že oblý měla bok.

Zapomínaje na doutník slyšel znít’ hudbu nových slok, pomněnek myslil na záhonky, kradmo když zahléd’ její zrak,

ba i ten smích zněl prajinak: zrovna jak ministrantské zvonky. Začal-li doutník rozžehat’, zhasla mu oheň pokoušivě.

„Přestaneš, Běto! Jdi už spát!“ zahlučel Toník, ústa křivě. Jeník si rychle zapálil, na lavici se převalil.

V záblescích ohně Bětino rdělo se lýtko jako měď... Na všecko ptaní tetino těkavou dával odpověď,

v hlubinách srdce tuše bouři, vzdálený šumot rudých pěn... Zmaten je, zrudlý, překrven, neklidně, rychle, dlouze kouří,

stísněně ptá se, nesměle: „Kdo vlastně je ta nemravnice?“ Toník mu šeptá vesele: „Děvečka naše plavé kštice,

děvče jak lusk, jak mladý strom! Ty se jí líbíš! Vzal tě hrom! Zrak její, Jendo, lnu je lán, polibek její láme vaz,

objetím jejím rozkochán svíjíš se před ní jako plaz: o pouti loni jsem to prožil! Plemeno ženské, proklaté,

smysly ti všecky pomate: za krev ti vlévá lávu do žil! Od těch dob, čert to neschopí, – ženské máš pěknou sebranku! –

posměškem vždy mi zatopí, že prý mám v hlavě řezanku. Ještě číš není dopita! Proto mi nelez do žita!“

V Janově hlavě chaos, šum. Něco chce prasknout’, něco pět’, jako by přišel o rozum! Zakolísal se boží svět?

Běta se směje ještě více: „Pánové, nahlas, do očí!“ K němu jak srna přiskočí, opře se o stůl u lavice.

Jak by v něm kdosi vydal ston: „Bratránkovým se stáváš sokem!“ Na poplach zazněl srdce zvon, jak se ho dotkla levým bokem!

Sukní-li jenom trochu hne, s lavice div že nespadne! Zdřímla si teta. Toník však na Bětu sype výtek tíž’:

ryba že není, ani rak, hosti že jen je na obtíž, inteligenci kdyby měla, kultury aspoň za nehet,

způsobů lidských, jež zná svět, zavčas by vždy si připomněla! Vzdělané dívky spát’ už jdou, oleje šetří, loučí, svíček –

Náhle Jan slyší chvílí tou o zemi úder modlitbiček! S lavice po nich hmátl tmou, Běta je měla za patou...

O kotník její zavadil... Zatajil hrůzou dlouhý vzdech, modlitby sevřel ze všech sil, cítil se v pekla úkladech.

Nebo snad nebe samo dává znamení, aby necouval? Myšlence té se horce vzdal, neboť byl zbožná duše pravá.

K slastnému jeho úžasu Běta jak pěna ticha byla, něžně mu hrábla do vlasů, ještě se více přitulila:

pustil se knížek jako v snách, na lýtka její jemně sáh’... Toník své výtky dále hřměl, o zradě mluvil bídných žen,

loňskou pout opět připomněl, povýšen byl a uražen, zkázy jí líčil obraz jistý, nebude-li mu po vůli;

že však jí hrůzy nehnuly, citoval slavné moralisty. Lhostejnost její se všech stran bičoval krutě spoustou výtek...

Do boží vůle odevzdán Jeník si pilně hleděl lýtek, aby pak podle skromných sil poněkud výš’ se odvážil...

Hlavou mu jiskry žhavé mží, žilami oheň zlý je hnán, na očích má dvě závaží, k lavici jest jak přikován.

Horoucně zná se k sladké vině: že by chtěl pro ni umřít’ rád, zvonivá slova ukovat’ na srdce zlaté kovadlině;

že by chtěl pro ni slavný být’, k nohám jí vavřín složit’ vděčně, lásky že nelze pochopit’, že mu je smutno nekonečně...

Zaznění slyšel zlatých pout, nebránil slzám vytrysknout’... Chtěl by ji sevřít’, se rtů ssát’ sladkosti, které tušil jen,

chtěl by hned knihu básní psát’ novým jsa kouzlem opojen, daleko někam, do ciziny chtěl by s ní prchnout’ na věky,

na ostrov v moři daleký, život kde žil by zcela jiný: štěstím by chtěl se zalykat’, na místo slzí plakat’ růže,

zajásat’, zaznít’, zavzlykať – Zhrozil se náhle, dech svůj úže: cítí, že nemá ponětí, láska jak lásce odvětí!

Co as’ jí říci do očí? Kterak jí nejlíp drahý být’? Kterak slézt’ lásky úbočí? Kterak a kde ji uchopit’?

Kterak ji sevřít’ do objetí? Kterak to všecko provést’ jen: nebýti odbyt, zesměšněn, neurazit’ a líbať směti!?

Sám-li s ní bude zítra snad, co jen si počne v nové roli? Pro lásku není posavad, bohužel, žádné vzorné školy.

Zítřejšího se děsí dne, v lásce že jistě propadne... Toník své výtky ještě hřměl. Za každou číhal tichý pláč...

Běta si dupla, vzdor jí chvěl: „Poslouchat’ nechci, také nač? Směšný jste, věru, od hlav k patám! Myslíte, že jsem ledakdos?“

Janovi stiskla něžně nos, kmitla se tmou a byla tatam. „Jeníku,“ Toník zahučí, hlasem však puklých zvonů,

„střez se jí, zničí, umučí, na deset od ní prchej honů! Máš-li čest v těle, uznáš sám! já jen že na ni právo mám!“

Přes dvůr se Jeník navrací, nevidí hvězd, ni měsíce, srdce mu tiše krvácí, myšlenky pustá směsice,

která se houpe, točí, víří jako sníh zimních metelic, jako by středem zřítelnic do hlavy vpadli netopýři...

Společně zemřít’! Pro lásku! Vzrušilo by to smečku snobů se srdci z tvrdých oblázků, až by čtli nápis jejich hrobu:

„Dokořán nebe uzřeli, pro lásku láskou umřeli.“ Z chalupy dolní cítí chvoj. Bratránek žárlí! Zuřiv je!

Vyzve ho jistě na souboj! Zabíjí, kdo tak miluje! V světnici rozžeh’ kousek svíčky, o krásné Bětě přemítá,

jako zvon jak je ulita, rozvírá zbožně modlitbičky. Pod dojmem, jehož nechápal, se slzou v oku, s ohněm v líci

katechetovi vzornou psal z rodiště svého pohlednici: „K nejvyšším slastem vzlétá duch, řídí-li krok náš moudrý Bůh!“...