II

„To jsou k nám hosté!“ hlučí strýc. Teta hned za ním: „Bože, Jan!“ Rozmačkla slzu trysklou v líc’, hubičku dala s obou stran.

„Co že tak pozdě? Odlož! Sedni!“ „Co dělá otec? Matka tvá?“ „Ani se vidět’ nedává.“ „Rosteš jak z vody ze dne ke dni!“

„Kterak jsi zmužněl za ten čas!“ „Jak se tak může člověk změnit’!“ „Takový chlapík! A ten hlas!“ „Pomalu by ses mohl ženit’!“

Usedá – dojat v nitru svém – v otázek ohni křížovém. Rozžehli. Vidí: Samý sníh... Brázdy se tváří rozběhly...

V dvojici očí úsměvných dávno již bouře ulehly... Strýc je jak souček: tuhý, malý, vstává, jak svitne boží den,

pečlivě bývá oholen, moh’ by, jak říká, lámat’ skály. Uléhá s dýmkou, vstává s ní, (kouříval dávno, jako klouče!)

velmi rád sklenku vyprázdní, na trhy jezdí do Přelouče. Má-li snad časem chvíli zlou, vranky to v stáji odnesou.

Teta, ach, teta! Lásky dech! Nebe má celé ve zraku! Matkou je vsi a dětí všech, komediantů, žebráků.

Ohnuta, trochu, nedoslýchá. Nedbá, zda kdo jí oplatí: rukama všecko pozlatí, pro jiné žije, myslí, dýchá,

mlčí a dře se den co den, v odplatu věří jenom boží, na světě, byť i stéblo jen! nikomu v cestu nepoloží,

chalupy zdobí prostý krov zlatem svých skoupých, drahých slov... Jak by se poklad otevřel, upře-li někam něžný zrak:

Na deset špalků zlatých včel, na párek milých, dobrých strak, na hejno slepic pod jabloní, na plůtek s hrnci, čeleď svou,

na bílý oblak nad střechou, na náves, která sluncem zvoní! Čistotou všechno zpívá si: pohlédni na zem’, na poličku;

shrbenou zídku do návsi před poutí bílí při měsíčku. Bábovky její! Koláče! Div pro ně srdce neskáče!

Jidáše s mlékem na stůl dá, ošatku kraslic, chléb a med. „Přece jsi hodný, povídá, zapomenout’ žes’ nedoved’.

Pánbůh tě pozdrav!“ Zrak jí plane. „Nesnilo se nám o hostu... Přijmi vše proto po prostu: byli a jsme jen venkované.“

„Ty mi ho uctíš!“ na to strýc. Bafne a plivne na podlahu. Očima Jana laskajíc teta si stírá slzí vláhu,

zatím co Janův jazyk, ret nedá se dvakrát pobízet’. Za stolem dříme lucerna, v světnici ztichlé voní chvoj,

z dalekých temnot bezměrna přeletěl oknem hvězdný roj; na stěně, na skle malovaný, dávný a známý visí „Ráj“:

zvířata plní luční kraj, vlas teče přes klín Evy – panny; Pečírkův zahléd’ kalendář, na kamnech kočka mhouří víčka,

nad stolem jako svatozář točí se pestrá holubička: všecko jak bylo – každá věc! „Doma-li,“ ptá se, „bratranec?“

„Bodejž ho, kluka!“ sykne strýc. „Darmo mi pění starou krev! Vždyť on si myslí, že zná víc’, jak bych byl košem stuchlých plev!

K rolnické škole sotva čichl, už by mi, starci, kázat’ chtěl, sedlačit jinak že bych měl – Holomek!“ Odpliv, těžce vzdychl,

do kopce jak by právě nes’ převelmi těžké, hrozné břímě. Teta se směje: „Sáms’ ho vez’ na školy s vrankou do Chrudimě.

Nevíš, co říkáš. Máš ho rád. Neměl bys vnuka pomlouvat’.“ Vybafl v tváře hostovy: „Mládí je věčně v hádce, při,

nevyjede však, bůh to ví, pokavad řádně nezmoudří. Je to kus kluka! Ten se vyzná! Z pracovitého rodu je,

ve škole dobře studuje, ale že kouří, – nerad přizná. Nad ním jen aby člověk klel! Vždyť on mi, považ, kouří v stáji,

vlastní by mámu prokoulel, karty mu v rukou jen jen hrají! Hlavu svou na to vsadit’ chci, doma že kouří za pecí!“

„Skočím si k němu,“ praví Jan. „U nás však musíš, hochu, spát’,“ teta hned hlásí vlastní plán. „Vrátím se, vrátím, milerád,

nemějte o mne tolik strachu. Toníka s tetou pozdravím, po letech ruce stisknu jim –“ Než by řek’ jedna – už byl v prachu.

Očima pátrá zbožnýma: ruchadlo dříme na dvorečku, z chalupy horní zívá tma na konci dvora na kopečku.

Vůně kol plotů obchází, měsíc ji po vsi provází... Okolo úlů volně šel, stáj minul, chlév a stodolu,

z daleka psa výt’ uslyšel na straně kdesi k Podolu. Z chalupy ticho v duši vniká. Tabulky na zdi svědčí plech

o „Pojištění v Plaňanech“, o péči strýce nebožtíka. V kuchyni stane ztemnělé, pevněji „Žižku“ v ruce sevře.

Zaťuká mírně, nesměle, pomalu dveře pootevře: údivu výkřik z hrdel dvou, Toník mu leží na prsou.