I

Šestnáct mu bylo, jaře šel, na hlavě širák, v očích máj... Horoucí písní rozzvučel Karela Jan svůj rodný kraj.

Na řadu dní je prost všech zmatků: Za písní píseň srdce vije! Pozdravena buď poesie velikonočních slunných svátků!

Svoboden stoupá strání výš’, necítí školy, úloh hory. Peklo, ach, navždy pohltiž celého světa profesory!

Na kopci, zrudlý, výskne si tváří v tvář vížce rodné vsi. Na kámen sedá, hledí zpět k silnici dole s topoly,

v červáncích kde se zarděl svět, barvy kde dřímou na poli. Zbislavská škola z dálky láká, moudrosti ssál v ní první vděk,

tam dostal první pohlavek, aby se nezvrh’ v darebáka. K Doubravce tiché, v olší stín vzpomínek oblak zvolna ploval,

hovorný kde se bělal mlýn, ptáčkům kde krčky zakrucoval... Ruměnce příboj v tváře bil, k rodné vsi zraky obrátil.

Sobota bílá! Zlatý den, polibek jara, vůně, jas! Oblohy zvon je rozezněn, srdce jsou plna sedmikrás;

dukáty skřivan na zem’ hází, pole a statky, hloučky chat božíhodový mají šat, z údivu člověk nevychází!

Daleko někde školy klec! Na dva dny do vsi! Slavná chvíle! Ohromen bude bratranec, obejme strýce, tety milé,

chalupy uzří, došky střech, předobré hlavy – po letech... Dědina rodná! Sladký zvuk! Pro celý život kouzla hlas!

Z hluboka povzdych’ – hromotluk! – setřel si vlhko v stínu řas. Na kopci kostel, křídou svítí; – na dosah ruky, jen jej vzít’! –

Jako by chtěl jej porazit’, rorejsů mrak se k němu řítí. Hřbitůvek drobný přitulen, vlaštovčí hnízdo je snad větší! –

pro věčný dávno stačí sen s kaštanů vlídnou, smírnou řečí, se zdí, v níž desky zašlé jsou s rytířů tváří kamennou.

Pod ním se krčí rodný krov: z šindele střecha – kupcův krám – Křídlovky zněl tam zlatý kov, cvičil-li otec k muzikám.

Oknům se vede blahodárně: chytají lelky, hrůzu let slabikují si slůvek pět: „Pro nás a po nás,“ na kovárně.

Sousedů mnohých sivá leb v krámě si slastně pohověla: na kopci pánbůh – duše chléb, kořalka dole – síla těla.

Život je těžký, dlouhý, zlý, moudré je zapít’ mozoly... Hospoda s věncem zeleným s vysoka hledí do návsi,

nad došky stoupá modrý dým, čert bere všecku smečku psí, jak by již zloděj na špýchary za pět šel prstů kupovat’,

jako by někde v koutě vrat civěl a skuhral žebrák starý. Z Železných hor se rozpřáh stín, den v středu srdce ranou zasáh’...

Zkrvaven klesá v země klín, umírá v bílých sedmikrásách, fialek vnímá ještě dech zakrvácených na ústech...

Cítil, že mluví rodná zem’, srdce že čímsi rozkvétá, cítil, že splývá s vesmírem: Karela Jan byl – poeta.

Básníků mladých též měl zvyky, mnohou již perlu v srdci zved’, moudrostí sladkou mladých let ochotně plnil památníky.

Unylý výraz na líci, zcuchané černé, dlouhé vlasy, vázanka mocně vlající, širák jak mlýnské kolo asi:

to byl i jeho slavný vkus, jejž mívá každý genius. O slávě vlasti horce snil, o slávě své i domova,

proto si nejdřív pořídil hůl s hlavou Žižky z Trocnova. Dopadla bledě mnohá zkouška... Profesor ovšem vinu má!

Pohádky čítal, Vernea, „indiánky“ a Chocholouška. Kreslení rád má a pak zpěv. Nade vším jiným ruce spíná:

škola mu dávno pije krev, matematika, francouzština! Škola je vůbec přežitek: zpolyká čas i mladý věk.

Zbožností slynul příkladnou. Pozná se ptáček po peří! Zbožnost mu byla základnou, morálka – pevnou páteří.

Snadno moh’ zdolat’ svobody světa, neměnit’ pravý spásy směr, kdyžtě mu duši, charakter úzkostně pěstil katecheta.

Cigaret postřeh’ léčku zlou, odolal skvěle zlému zvyku: náhražku našel výbornou v neškodném, vábném portoriku.

Jediný, jistě ze všech škol, nepral se, nepil alkohol. Pro karty nebyl, toulky snad, bohu vzdal často za to dík! –

někdy jen, ale velmi rád, zahrál si tajně v kulečník. K dívkám měl odpor pro vše časy. Ďábel ho svésti nedoved’.

„Dekamerona“ ovšem čet’, ale jen s hnusem – pětkrát asi. O zvláštních ženách jenom snil, slavených zpěvem, hudeb hrami,

rytířem sebe vybásnil, viděl je v zámcích princeznami: před nimi klečí, vzdálen krok, hudbou je zpíjí vlastních slok.

K zpovědi svaté nežli šel, svědomí zbadal ven a ven, hříchů vždy dvacet přinášel, začež byl vřele pochválen.

Duši jak oko v hlavě choval, kleče se modlil, než šel spat, přes to, by ďáblu nepropad’, v kostele ještě ministroval.

V levo má deset portorik, na pravo v kapse modlitbičky, denně z nich vzdává bohu dík! dáreček vzácný od babičky.

Na kůru zpívá sola, mše, v pašijích zrádce Jidáše. Je mu tak volno v soumraku: jihnutí teplým závanem

duše je rovna oblaku, srdce, ach, vzlétá skřivanem. Koroptev zaslech’ osamělou... Všecek je vůní opojen...

Pro zhaslý, ztichlý, mrtvý den podušky měkké pole stelou... Dokořán nebe jakby zřel – andělský kůr v něm slavně pěje! –

modlící knížku rozevřel... „Kazíte zrak si,“ kdos’ se směje. Vyskočí, sbírá mysl svou, dívek dvé vidí před sebou.

První snad byla dvacet jar, druhá, ta menší, deset let. První dal pánbůh smíchu dar, vztyčená ňadra, plný ret.

Věru, že byla smíchu dítko: motyčku v ruce, na rtech smích! Letmo jen, nerad všim’ si jich: u smíška postřeh’ skvělé lýtko.

Odolal statně kouzlu děv, ďáblovy přemoh’ hnusné kličky, neboť má zbožné mysli hněv, katechetu a modlitbičky,

na všecky hříchův úklady vštípené mravní zásady. Ukázal dívkám šířku (zad). Seběhl s kopce, v levo šel

okolo plotův u zahrad, aby radš smíchu neslyšel. Venkovské husy, bosé, hloupé! Zatím co přelud ze snů tkal,

princezny jakés’ ideál, smíšek se před ním v mysli houpe: motyčkou hrozí, sype smích, podivné blesky metá z oka –

Významně „Žižkou“ dvakrát švih’, rozhořčen plivl do potoka. Chalupy minul, oddech si, utišen stanul v rodné vsi.

Chalupa dolní černých vrat z dálky ho vítá tváří svou; ořech tam stojí posavad nad zídkou pěkně bílenou;

zahrádka malá rovna dlani, plná vždy růží, slaměnek, resed a něžných pomněnek, úsměvem chystá uvítání!

Vzpomínek roj se k tanci zved’, v kvapíku bujném letí, víří... Úsměv jak motýl na rty sed’ pod nos, kde první raší chmýří,

mladosti pel kde žádnou z žen posavad nebyl porušen.