Bůh vzal, Bůh dal.
Říkáte: Nemá se klesat.
Proto vám požehnal:
Dal osmdesát.
Kraj rodný, rodnou ves
v očích máte,
a každou stráň a keř a mez
připomínáte.
A s nimi, s nimi
mateřídoušky květ,
co nezapomněl do vaší zimy
zavonět.
Bůh vzal, Bůh dal.
Jsou hvězdy nad záhony.
Čas tiše rozhoupal
večerní zvony.
Nebolí hlava.
Dny vaše, čistý pramen:
Kol zelená se tráva,
kvete lomikámen.
Váš pohled němý
nebem je mi,
a každá vráska –
bez konců láska.
Bůh vzal, Bůh dal.
Buď požehnán, kdo tolik miloval!
Jen u vás, maminko má,
je srdce doma.