Země se jimi zachvěla – srdce dokořán:
pršely zlaté hvězdy se všech, se všech stran,
šlehaly plameny z pólů bran;
letěly hrudí stříbrné zvony,
tančících vlasatic miliony,
zůstala země stát’, řeky stály:
polibky žhavé, polibky sladké,
mladost mou rozplakaly...
Světelným mořem hodiny dvanácté hudba zní
do bojů vesele jdoucích dní:
melancholická hudba poznání...
Světelné moře nám v oči slzy hází,
objetí nové a nové nás vyprovází,
prapory, věnce – na každé věži:
polibky žhavé, polibky sladké
růžemi srdcem sněží!
V dalekých obzorů hřbitovech budou světly plát’,
a jako západy plné krve a zlat
posledním teplem hřát’,
do kopřiv padat’ a uschlých malin,
života smutných do rozvalin,
padat’ a zpívat’ – ještě – ještě –:
polibky žhavé, polibky sladké,
věčného jara deště...