Modř, jakou má len,
dnes kdosi vzal
a Železné hory
přemaloval.
Každé to pole krajíc je,
vsi na nich včelínů řad,
po rodu rod a pevný, svůj
tu věčně bude stát’.
Svou hruď jsem otevřel,
z ní srdce vzal:
veselé, krásné nebe
jsem nad vším vykoval.
A milovaná zem’:
ta voní poupaty...
Jde jimi láska...
To jsi ty!...
Můj krásný den:
zpěvák, jenž krade smutky mé.
My spolu, druzi dva,
věrně chodíme.
Den záře, snů
a dálek dalekých,
nadějí mých, mé víry,
díků mých.
Jak ruku tiskne mi! Jak volá:
Uvěř! Pomiluj!
Druh milovaný. Bratr.
Básník můj.