Maminku drahou vítám,
Barušku tedy už ne...
Jsou chvilky štěstí ty tam
i časy zlé a krušné.
Starkoč vám školu dala:
tři děti přidala vám,
lásky však neubrala
k těm milovaným hlavám.
Doubravky smutné splavy
potom jste slyšívala:
tři milované hlavy
zas láskou zahřívala.
V Polabí úsměv Řípu
druhého synka zlatil,
aby vám mladou lípu
domova rozkošatil.
Stříbrným městem věží,
s posledním zastavením,
Vrchlice s vrchů běží
se starých zvonů zněním.
Domove, vystaraný
Jozífkem, drahým tátou,
domove, požehnaný
maminkou, mámou zlatou!
Ne, život není láce,
snů minci v mozol mění:
vám ustýlala práce
od narození.
Žila jste dětmi dětem,
tak vzpomínáme na vás,
jen pro ně šla jste světem
s horoucím, zbožným „Zdrávas“...
Mých dní jste zlatým klíčkem,
hromničkou, jistou svící,
mé duše oltáříčkem,
a srdce zpovědnicí.