Chodíme lukami
jak nás bůh stvořil:
Adam a Eva.
Slunce ti taví vlasy,
do slov se vůně vlévá,
žilami
rudý proud zahovořil
jak létem zvlněné klasy.
Nad horou
v bránu krvavou
slunce vjíždí.
Oči mé, černí motýli,
se zvedly,
plály,
poletovaly
kolem tvých lýtek a stehen a hýždí,
na hroty ňader tvých,
nachem zalitých, vztyčených,
sedly.
Ležíme. Sníme.
Neslyšíme.
Klínem svým
hladovým
tulíš se ke mně.
Doteky tvoje důvěrné
vzbudily hlasy země:
vodopád krve zpívá prudký,
zatím co za sluncem, branou krvavou
jdou
radosti moje bezměrné
a tiché smutky...