Potoky roztančily jaře kola mlýnů.
Podpatky zlatými slunce pěšiny vydupalo.
Neděle děvčátko vběhla nám na pěšinu:
děvčátko zpívalo, ruce rozepialo,
k tanci nás zvalo,
srdce jalo,
pomilovalo,
sasanek bílo mělo v klínu.
Neděle březnová... Jí vzpomeň! Zvolej: Díky!
Tisíci úsměvy nám cestu vydláždila!
Sedmikrás všude po kotníky!
Skřivánčí písní o klenbu srdcí bila,
zazvonila
milá,
paprsků věnci nás ověnčila,
dojaté jara tanečníky.
Oblohou očí tvých jsem dávné slyšel znění,
jak by mi hudby naproti šly steré,
písničku hrály, v roztoužení
srdce jež jímá, do rukou bere,
jako by zemí věčné jaro válo,
úsměv dalo,
přivítalo
objetím, jemuž rovno není...
Volám tě vroucně nejsladšími jmény,
rybník a ptáci, stráň je opakují,
obzor je volá slunný, roztoužený,
s oblaky v dálky plují,
souhvězdí jimi zvoní bezejmenná,
vroucností zvuku tvého jména
země je oslavena,
země, chléb nakrojený.
Návrate sladký! Blahý! Navečere milý!
Sbohem, vy pole, slunce, údolí a ptáci,
sasanek něžných květe bílý!
Píseň dvou srdcí Boha vrací
člověku, zemi
s touhami, nadějemi
všemi,
aby ho nikdy, nikdy neopustily...
Náměstí dlaň, my na ní prostí,
na „boží muka“, na nás hvězdy kanou,
všecko, co v chvíli té mé srdce hostí,
jedinou, slavnou je zvonů ranou.
Na ňadrech tvých kvete jíva,
srdce mé tichne, v tvé se dívá
a tmou
píseň prastarou
zpívá
o nekonečnosti...