BÍLÝ PTÁK

V skepse nelítostné, vytrvalé smíchy, které zákeřnicky, zrádně radost umučí, Tvého těla hoří nezrozené hříchy, vášnivé a opojivé nahé náručí.

V nervech opilých se slavné modro klene, píseň vítězná, mých fikcí moudrý zrak. Jako plachta na moři, v té dálce otevřené, Tvoje bílé tělo svítí, vášní rozzářené,

v modru mého mládí bílý pták. Na silnicích žhavých, pozdravy jež nesly prapodstaty bytosti mé dálkám zlým, nohy moje v zbožném zanícení klesly,

když Jsi zradit’ přišla tělem vítězným. Kraj se rozezpíval sladkou písní zrání, zlatem pole plálo, zlatem hořel mrak, slunce k nohám Ti se vrhlo, moje paní,

neboť bílé tělo Tvé je samo milování, v modru mého mládí bílý pták. Růžence všech bolestí se modlím žhavě na památku těla Tvého vzácných linií,

jejichž píseň písní mořem zpívá v hlavě, v nervech zvony hlaholí a hlavu zabijí. V nahý klín Tvůj kladu svoje posvěcení: srdce horké, báseň věčna, čistší nad oblak.

Tys’ hor lstivý sráz a plodných rovin snění, žhavě rudá skvrna v šedi každodenní, v modru mého mládí bílý pták. Pláčí-li v dny moje ruce ukované,

ukovaný mozek, srdce, zotročený vzlet, v iluse a touhy z věčné krásy stkané, z tvůrčích rozkoší a věčně nedostupných met: rozsvěcuješ, svůdná, ve tmách světel moře,

v kterém utonulo srdce, bludný vrak, nahá přissáváš se vroucně teplem zoře, Tys’ to, dotek věčna, soucit, rozkoš, hoře, v modru mého mládí bílý pták.