Bez břehů řeka světla širá k oblohy klenbě sloupá! Ve zlatých vlnách, oko jichž neobzírá, země se koupá!
Jaký dnes mír a pohoda! Nebolí nic a nehlodá. Jaké dnes ráno, že vše nerozdáno,
ó Panno! Středem jsi země, ležíš naznak: zjevení – věčnost – zázrak! Sudba ti v oči nebe dala,
abys jen přišla a jala, milovala, vzala... Do modra, v propast, nad zlaté vlny,
v znějící prostor, zlatého prachu plný, stříbrné pavučí vzlétá babího léta. Užaslým zrakem, prosté dvě děti,
hledíme na ně: o štěstí snové za nimi letí, za nimi, za nimi, bílými,
nad pole, stráně! Jedno jsme srdce, jedno tělo, za nimi jež se rozletělo: nad vrchy s háji modřínů, dubin,
za nimi do modra hlubin, za nimi, za nimi, sněžnými, nekonečnými!
Země je vlna, světlo je vlna, nebe je vlna, ty i já, srdce i život, jenž míjí, každá je vzácných pokladů plna, nejsladší něhy:
smutky a radostmi, touhami bijí o věčna břehy. Okeán modra v očích ti září, zlatých vln odlesk v růžové tváři.
V zrcadle očí tvých celá je země: slunce i půlnoc, úsměvy, hoře, všechno, co láskou zaznívá ve mně, hlubší než moře;
v hlubinách jejich opisují vlaštovky snění zářivé dráhy, oblaků závěje jimi se snují něžnou jak dlaní prs tvůj nahý.
Ve vlnách světla vesmír se koupá! Na lanech z paprsků země se houpá! Bez vesel člun, ach, na vlnách ňader tvých do zemí pluje čarovných...
Vezmi, co nerozdáno: srdce mé písní je plného mlýna! Opojen zemí, pokorně šíji shýbám, po právu krve a touhy líbám a líbám
tajemství tvého klína, ó Panno!
Cookies on Poetry Cove