Samota němá škrtí,
stavení zaleh’ stín,
noc, černá růže smrti,
zhasla dech maminčin.
Kde vaše starost slípky,
kde za vše je můj dík?
Ach, mámo, pouhé střípky,
žal marný, marný vzlyk –
Nevidím po den celý
těch drahých rukou víc,
té prosté píle včelí,
té slávy holubic.
Daleko je svět lidí
s tou láskou z pavučin,
té vaší neuvidí,
nedomodlí se syn.
Samota věčně straší
v tom našem stavení,
den úsměvy mé plaší,
noc stele kamení.
Útěchy voda živá
vašeho objetí,
ta mi už nezazpívá:
„Můj hochu, co je ti?“
Samota víc než zlá je,
má hvězdná vzpomínko –
Do slzí život zraje,
ach, mámo, maminko! –