Jen ve mně soudce jest, jenž hořce mstí a svatě blaží – ne tam nad chmurami; jen sobě mužně vyznám všecky klamy, v něž pobloudil jsem; všecka tajemství,
jež slepě pučí v pudech mých i která se ku vědomí vzpjala a pološera i rozvinuta v rozumový jas, před soudem pravdy mají hlas.
Ať zkoumal věčnost Řím či Nazaret, ať kněží nad Gangem, ať v poušti židé: vždy každé božstvo vymysleli lidé, nechť snili báje Bible nebo Véd.
To sladké utěšení, víra v božstvo, vždy byla berlou pro ubohé množstvo, jež v potu porobenství nemělo ni oddechu, by myslelo.
Však duchu, který bystře z vlastních sil jde stopou pravdy, berly třeba není. Zřím přírody kol mocné vévodění a z jejích studnic poznání jsem pil,
že hmoty zákon nezdolný a slepý, jímž kámen padá, tráva pučí v stepi, jímž krouží všehomíra tělesa, můj řídí los, ne nebesa.
Jak dětinský to klam, že prabytosť ta všemohoucí, tvůrčí, nedozírná, jež rozplodila slovem do nesmírna všech světů nepočet a věčitosť –
mé malé „já” že hýčká, kvil můj tiší, mé chtíče hlídá, modlitbu mou slyší, jak světská „Výsosť” že mých poklon dbá a slávou lichotit si dá.
Jak malicherně ješitný to blud, že všeobsáhlý, nadsmyslný všeduch i chuť mou sytí, hojí i můj neduh ba o groš se mi stará, jsem-li chud!
Ne! síla hluchá, chladná, velkolepá ves život rodí, tváří, hněte, tepá, vše bezděk, slepě nutí žít a mřít jen proto, že to musí být.
A přec – ať vyřknu zpověď bezelstnou! přec někdy – – často, když mě nezdar stíhá, kde pro květ žití sahám, když mě žíhá pal kopřivy, když s hanbou bolestnou
zřím důmysl svůj směšně oklamaný, své snahy marné, cíl svůj podkopaný, když náhoda mě týrá protivná jak schválnosť jakás podivná:
Když zuby skřípám, že mi poctivý plod rázné práce vyrván nicotami, pak hněvem kypím, horlím výčitkami, jak kdyby los můj nespravedlivý
byl něčí vůlí vědomou tak spředen, a vinen vším i za vše odpověden kdos všemocný! Já v Boha nevěřím – však s Bohem přec se hašteřím.
Cookies on Poetry Cove