Tobě hynu, ježs mi život dala,
život plný touhy bouřlivé!
tys ten věčný plamen lásky vzňala,
jímžto zrálo k činům srdce mé –
nyní vzdálen, zbaven moci k činu
tobě hynu.
Tobě hynu, porobili tebe,
pouta kladli věrným synům tvým,
vlasti má! a cizí chladné nebe
rouhá mým se vzdechům zoufalým,
dám-li vichrům pozdrav na otčinu:
tobě hynu!
Tobě hynu, pokořená máti,
velká vlasti křivdou vražděná!
svatá pomsto! tebou nesmí vzpláti
ani hruď, ni pevná ruka má,
šeptám jen, kdy v slzách stesku plynu:
„Tobě hynu!“
Tobě hynu! a kdo ještě žije,
aby mohl pro tě zápolit?
slyším ach, jen divé melodie
v pustém vichru jedno hlaholit
slovo, jímž své duši k smrti kynu:
„Tobě hynu!“