Tma sedla na dolinu v klíně hor, jest křídlata, pne peruť od obzoru na obzor a tulí pod ni šedých domků sbor
jak kuřata; z tmy ssedlé výš, kde noc je prosvítava i hvězdnata, ční věž a báň jak černá ptačí hlava,
když nad hnízdem je na stráž vypjata. Teď hlava křikla, ozvala se věž, zní noční zvon; ten v Zlatou stezku druhdy volal: spěš,
když kupec vodil mezky za otěž přes hory sklon a slouchal zvuku, jenž se k němu loudil přes mnohý hon,
by poznal kudy cestou, nezabloudil a došel cíle z matných temna clon. On kupčil solí. Vozil v zásobě k nám krystal ten,
jenž krajů českých plodné útrobě, by nezpyšněly samy o sobě, jest odepřen. Tak čilý Němec tíhl v zemi českou
co noc, co den, a místo soli zlato Zlatou stezkou zpět odvážel si, díkem provozen. To bývalo. Však jinou dráhu čas
teď vyvolil, ta Zlatá stezka spustla na vždy as, a není, proč by strážný zvonu hlas v noc hlaholil.
A přec mi jest, jak varovným by slovem s tmou zápolil, by dbal ho, kdo jej slyší pod svým krovem, kdež u večeře chléb si posolil.
Ba jest mi, jak by volal v každou chýž: Dbej, lide, dbej! K nám kupce vysílá teď duchů říš; sůl mají na chléb, který denně jíš,
tou sprav si jej; co schází v hojnosti tvé země žírné, to v mysli měj a krušec cizí soli, zdravě mírné,
ten poctivý, ten chutě přijímej. Však pozor, lide, na to kupčení! ať cizí rej tě nepřekupčí o tvé osení,
tvých zlatých lánů ve své nezmění! tož pozor dej, ať posléz nejíš cizí chléb – to bolí! chléb vlastní sej, –
jeť cizoty ti dost jak zrnka soli, ni o zblo víc! Tu zlatou stezku znej.
Cookies on Poetry Cove