My v souladu jsme snášeli se oba –
já a ten život matný,
ať plížila se zdlouha jeho doba,
ať jako ručej chvatný.
Vždy svornými jsme soudruhy si byli,
ač protiva jsme živá:
on plný klamů, svodný, potměšilý –
a já vždy důvěřivá.
Ni strastmi nezkrocen a nepotlačen,
vždy samý žár a plání,
on plynul v tužbách, opojení lačen,
a já vždy v odříkání.
On, sliby na rtech sladce lichometných
a v mladém oku záři,
si letmo těkal po paloucích květných,
a já vždy v potu tváři.
On v boje slavné, v půtky nepověstné
mě s sebou nesa kvačil,
on za své rány trofeje vzal čestné,
mně sled mých jizev stačil.
Teď plýtval hojností, teď želel mála,
jak ubožec kdy strádá;
co mé, co jeho – všeho jsem mu přála
vždy bez hoře a ráda.
Tak jsme si zvykli za let dlouhou řadu;
pouť byla nebezpečná,
však za ves klopot, mnohý bol a zradu
jsem přec mu byla vděčna.
Svým druhem, přítelem jsem život zvala,
v něj prostou maje víru;
já ničeho jsem na něm nežádala,
a tak jsme žili v míru.
Až kdysi z jitra na té pouti světem
luh perlami se zrosil,
má duše žíznivým se stala květem,
jenž o jedinkou prosil.
Dím: „Příteli! jen jednou – nechci více –
dej, dej mi krůpěj blaha!”
Tu zřela jsem, jak sáhl po své dýce,
a poznala jsem vraha.