Teď neklaní se vonný květ tvým krokům, nechť ho ušlapají, ni listů šum ni ptáků let ti v pozdrav nevlá v mrtvém kraji.
Teď vánek měkkou dlaní svou tě nepohladí po mdlém čele, a smavé dálky nepozvou tě v slastný útěk z tvého žele.
Tvým snům i tužbám píseň vln již pochlebenství nezašeptá; co v srdci máš, čím duch ti pln, ten sníh, ten led se po tom neptá.
Kol mrazná běl jak moře pěn, v něm tonou černá pásma lesů, kraj zmizel třpytem zatopen, a nikde hnutí, nikde hlesu.
Jest, jak by vůle přírody sled každý shlazovat se jala své lásky a své lahody i štěstí, jímž tě vyhýčkala.
Jak ocel skví se přísný chlad jí v něžném kdys a žhavém hledu; zří tak ti v líci, jak bys klat měl zkameněti v poušti ledu.
Jak tmavý terč těm zrakům vstříc jsi sám, – a kol se niveč bělá... zda ještě živě plá ti líc a živě dumá duše vřelá?
Sám, opuštěn, zda cítíš jej ten los, jak smrtně v žití zebe? Klat před Medusin obličej a vypovězen v sama sebe!
A přec, byť tvorstva ledný kruh se tebe zříkal bez účasti, pak srdce pro svůj žár i ruch je teprv s pýchou samo vlastí!
Když obklopeno ledných hor či ledných duší pustým změtem, tím výš plá šlechetný v něm vzdor, jenž ví, že samo svým je světem!
A ví, nechť za obzoru mez běl mrtvé zeje v spoustě zimy, že v nepoznaných skrytech kdes má svého žáru pobratimy.
Když mrazem krutě ztvrdla zem, pak srdcem vzrůstáš ku poznání, co lásky a co vůle v něm – a síly, jež svou lásku brání.
Cookies on Poetry Cove