Háj dýše tak vábně a lahodně
mou stezičkou v horké mi líce,
a po stranách břízy jak pochodně
se třpytí mě provázejíce.
Jak pochodně štíhlé a bělostné,
jež nesou mi mládenci švarní!
Kol ticho tak slavné a radostné,
v sluch zvoní jen myšlénky jarní.
Ty břízy jak pochodně zářivé,
jež ve výši plápolem vlají,
a zelené jiskerky ohnivé
v jich korunách srší a hrají.
A zvonky těch myšlének výš a výš
co skřivánci jen se mi třesou,
až myslím, že se srdce všecku tíž
ti mládenci švarní mi nesou.
Že nesou ji na marách zelených,
má ustláno do rozmarýnek,
a na čela bělostný, chladný sníh
jí vložili z jaroček vínek.
A rozpjali nebeský baldachýn
kol s obláčků stříbrnou třísní;
tak nesou ji nebožku v země klín
s hrou zvonků a jásavou písní.
Ať dřímá! Již líce jí zrosený háj
skryl květnatým příkrovu cípem.
Toť zima mé duše, již odnáší máj,
když umřela slunečným šípem