Žertva.

V černé hloubi půlnoci a lesa, stín kde mezi obrovitá těla šedých dubů nahrnul svůj příval, by co potopa tu zkamenělá

vzdorně jako na věky se stmíval, v pustém tichu, v němžto pod nebesa podestlány z korun nepohnutých mrtvým bouřím, spícím větrům lůžka:

stanul člověk před podobou bůžka, uschovanou v stromu prsou dutých. Stojí, drže v obou pěstech pádných vzhůru mlat svůj, k ráně napřažený;

míří pevně, aby ráz byl jistý – ráz v to místo, kde tkví sochy noha. Opodál však mezi křovin listy plíží se dvé bodů jasně žlutých,

dvé to jisker slídivých a zrádných: zrak tam svítí lačné vlčí feny. Na člověka, jenž tu číhá, míře zdrcující ranou v svého boha,

aniž tuší, v skok se chystá zvíře... Stojí, – náhle spjaté pěsti sklání, mlat svůj pouští k zemi, na niž kleká v roznícení ducha. „Odpusť!“ volá,

„odpusť! Smírně shlédni na člověka, jenž ti hrozil! Měj s ním slitování! Oheň v svaté nádobě již čeká, odpusť! Již ti žertva zaplápolá

trojnásobně hojná za mou vinu! Nebešťane, odpusť země synu!“ A již na tvář bledou k zemi padá žrece odbojného hlava mladá,

kadeř dlouhá v temno splývá s čela, a jen říza z hloubi tmy se bělá v oko šelmy. Ta se v stínech blíží bezbrannému lupu, neslyšána

jako přízrak, – šelma krokem duchů. Tajíc dech svůj horký, již naň shlíží z dáli skoku, lačně rozhárána – – On se pohnul. V mocných citů vzruchu

štíhlou postavu svou bílou vznesl před bohem, kde byl tak nízko sklesl. Zbožnou rukou skládá na balvany, v oltář sestavené, dar svůj štědrý,

jejž byl s těžce schýlenými bedry před půlnocí přinesl sem skrytě za tmy slepé, než by na blankytě zbělelo se od východní strany,

v žertvu tajnou otcovskému bohu. A když nakupeny v oblém stohu plody země, její klasy zlaté, vypěstěné v blahých dobách klidu

na dědičné půdě jeho lidu, vyňal oheň z nádoby své svaté, jehož jak své zřítelnice střehl v každý čas. Teď na oltář jej staví.

Hle, tu plamen jak by zlatým květem z ozlacených stébel povyšlehl, sterý kalich ztepilý a žhavý pne se k výši, sterá jiskra letem

jako zlatokřídlý motýl vzhůru třpytně v modravou se ztrácí chmuru; nach i světlo jako z poupat srší, na něž plápolavá rosa skmitá

růžová i zářná, bleskovitá. Plamen výš a výš své témě vrší, jako zlatý sloup se k nebi přímí, ovinutý věnci ohnivými

z jichžto květů hvězdy k zemi prší. V blesku nádherném tak obrovitá žertva slavně plane pod oblohu, žreci věštíc, že jest milou bohu.

Žrec pak – jako plamenem tím jatý – volá vznícen: „Ne, ó věčně svatý, nikdy zbaběle tě nerozdrtí ruka moje v hoři beznadějném,

jež mě zachvátilo touhou podlou, bychom nespěli již v náruč smrti, v zápas za své bohy s vrahů hejnem, s cizáckou k nám vpadajících modlou!

Odpusť, bože otců mých i dědů, že jsem v zoufalosti chtěl tě skácet, aby nezbylo již po tom sledu, zač by vnuk se prahl zakrvácet,

aby vymizela stopa každá po tom, co nám bývalo tak svato, že jsme tisíckráte mřeli za to! Zděsila mě lidu mého vražda!

Chtěl jsem, by nám heslo bylo vzato, jímž nám srdce k oběti a muce tisíckráte nadšeností vzňato! Zachvěl však se mlat v mé bídné ruce,

která chěla této země děti k spáse svatozradou zaváděti! Chtěl jsem, by tě lid můj zapřel, pane, a by zpustly svatoháje tvoje,

zaúpěl jsem: Ať nám nezůstane čeho hájit dlouhou hrůzou boje, ať dá minulosti zapomnění již nám oddech, smír a vykoupení!

Ne! Ten plamen žertvy nechať svítí daleko i věčně ve budoucnosť! Žádný člověk, co jich země hostí, žádný národ není hoden žíti,

kdyby zašlapal své posvátnosti, v srdci zpustlém zahladil jich jsoucnosť! Ó v co věřím, vroucně věřit mohu, co tak draho, že v to věřit musím,

co jak duše zrodilo se se mnou: toho nikdy v srdci neudusím, toho nezastrou mi rouškou temnou proudy krve, za to prolévané!

Co tak svaté, co tak svrchované, tomu v oběť pálím, svému bohu, srdce své, svůj dech i vše své žití, rozkoš bujarého žilobití

i to všední, líné blaho klidu, v němž se vleče, kdo se boje štítí! V oběť pálím osud svého lidu! Nechaťjest mu v srdce rvoucích bojích

krvácet byť marně a pak mříti, ale nikdy posvátností svojich, nikdy, co mu bohem, nezapříti! Žij, ó bože, žij a budiž slaven,

v srdci mého lidu do skonání! Žij dej i lidu svému žíti! Přijmi zaň – ó přijmi v oběť milou tuto ruku moji provinilou,

a tím žárem, jehož cítím plání v srdci až, – buď veleben a zdraven!“ V unesení jásavém již vkládá pravici svou v rudý plamen mužně;

modrý dým se v stromy vznáší pružně jako sivá holubičí stáda. Zruměnělou, čarotklivou září, jížto sálá žertva na oltáři,

zjasnily se lesa stíny mračné. Ale před obětních žárů leskem zvířecké již oči šelmy lačné s bázní prchly v svatoháji českém.