Jak moře zvlněné jsou času reje; rvou měkký břeh a bouřně do skalí člun ženou beze střelky, bez naděje v let opovážný vzhůru přes peřeje
a v hloubku střemhlav zas jej zavalí. V té divé spoustě – kam se loďka řítí? Ó, chraňme majáky, ať nepohasnou, ať k jistým, věčně pravým cílům svítí,
a z bezdna v přístav cestu jeví jasnou! Dost víří trosek v příboj rozpěněný; ó, střezme kotvic k plavbě šťastnější! Dost vichrů, ježto ryjí rozzuřeny
proud doby ke dnu; lijme my, ó, ženy, v něj olej zas, jenž vlny zkonejší; dost obětí jest jícnu vírů vzdáno! Či zhltá vše jich řvoucí, dravý hlad?
Dost pobořeno, dosti ztroskotáno; dál, v dílo lepší, – čas je budovat! Dost pochybností, jimiž podemleta jest půda žití, dráha myšlení!
My přede tváří zmítaného světa tam spějme, kde jest pevná pravdy meta a přesvědčenosť hajme v nadšení. Dost krutosti, jež vše, co v cestě, kácí;
dost nenávisti mstící, sopečné! my lásce smírné, než se vykrvácí, zas vraťme staré právo odvěčné. Dost sudby, jež má hlas jen ku prokletí!
ať o štít všedobra meč zláme se, jenž záštím zrezavěl až k rukojeti! Kdo nezná hříchy lidstva odpouštěti, ten nespasí ho, ani nevznese.
Dost hořké vášně, ježto zemské nivy by obestřela troskami a hroby; my chraňme světu mír a krásy divy a kolébkou jej čiňme lepší doby.
Dost věšteb, cizím chladem promrazených, jež vlastní hroudu, krb i otčinu chtí popřít nám a mít svět vyděděných, a v miliony sobců nespřízněných
v ráz rozbít velkou lidskou rodinu. Dost toho víru, závrati té děsné! Kam věk se řítí, kam jej štvou ty zmatky? Blíž, srdce žen! ať na vás v letu klesne,
ať zadrží jej v pádu náruč matky.
Cookies on Poetry Cove