Hle, v ssutině hrádku se zdvihá
tvář bílá v okénku;
ač jen se tam luna to míhá,
mním vidět dívenku.
A skrytě se pod okno stinné
pne doubec jako jun,
zpěv tichounký z haluzí line
jak z loutny chvějných strun.
Pruh paprsku oknem teď skmitá
jak bílé blánky jas.
Jun měsíčnou blánku tu chytá
a čte i líbá zas.
Však pozor, vy milostné děti,
ó běda, nebozí!
Hle, staré již mračno sem letí,
vám strašně zahrozí!
Tvář v okénku mizí, blesk plane,
hrom tříská dveřejí –
a s doubce tam pod oknem kane
pláč těžkých krůpějí.