Tak jako to slunce tam v prostoru,
tak v srdci nám oheň žže stálý;
on vzpomínky budí v něm ku vzdoru,
on šlehá je z hanby a z příkoru,
by studem a bolestí vzplály – –
on pálí!
On pálí a mučí, on bičuje nás
jak požár, jenž poklid nám tráví,
on pohání srdce nám v bouřlivý ráz
jak pod ledem řeku, když roztává mráz,
jak v popelu zkázy proud lávy –
proud slávy!
On prohřívá nad námi zdupaný hrob,
ač hrobaři hlavami vrtí;
on ztrnulou půdu kol burcuje z mdlob,
až plna jest puků a života stop,
ten k slunci z ní raší a drtí
kru smrti.
Ó srší žár český z kry ledové,
byť zapřel i jazyk jej sterý,
on nezhasen sálá z tmy hrobové,
a jako kdys bývali Čechové
jich synové plni jsou věry
i dcery.
Byť zradili, zazdili, zakleli jej,
žár český se nezalkne v lidu,
to slunce v nás hárá, a děj se co děj,
noc každou zas prorazí paprsků rej
a nezbude po chmurném klidu
ni vidu!
Byť nad námi v mohylu věžitou
se kupily hříchy a stesky:
tu hrdosť, tu jarosť v nás ubitou,
jež byla, jež bude nám záštitou,
zas rozjiskří slunnými blesky
žár český!
Jen slunce to zlatými plápoly
nás živí a budí a světí;
ó střesme jho hanby již v nevoli,
ať tužby a činy jak sokoli
v nás cítí, že slunka jsou děti,
a vzletí!