Tvoř reky, básníku! Ať oživnou
tvým kouzlem velcí, královští a přísní!
Neb doba tvoří teď jen podivnou
a nízkou třtinu; vytvoř doubce, písni!
Ó pěvče, lásku pěj! Ať omladí
tvář světa velkým sluncem svého jara;
syk záští vře tou lidskou chamradí, –
číš v ruce kysá, mládež již je stará.
Kaž oběť na oltář, a v božský chrám
zvi sladkou víru, pravdy veleknězi!
Neb nyní každý je svým bohem sám
i knězem též, jenž v poctách nezná mezí!
Ó vzývej mužů česť, mluv plameny,
v boj svatý za vlasť volej, Demosthene!
Vztyč prapor v nebesa, hni kameny, –
však srdce odpovědí: ubi bene...
Ó zpytuj, proroku, a chmury střes,
jež halí němé budoucnosti témě:
vše schvátí okamžik, vše zvrátí „dnes“,
jež nicotou svou zpíjí toto plémě!
Mluv, minulosti, mluv! Ať otevrou
se hroby! Učte, stínové vy hrozní!
Váš los, ta krev, jíž vaše rány vrou,
jsou bajkou jim, jež v zapomnění dozní.
Ó nezdržujte slz ni výkřiků,
ó žalujte, vy všickni žalobníci!
Ty matko dětí němých jazyků,
plač v cizí jásot, vdovo bledolící!
Vy mlčíte, – ba mrtev marný vzdech,
jím srdce nevzplá, ruka nezahoří!
Hrom činu jen, toť píseň písní všech,
té buďme pěvci, ta jen reky tvoří!