Na záhoně se květy sloní
ve vroucích jitra pohledech;
jak v objetí se k sobě kloní,
a z různobarvých korun roní
se jeden sladký libodech.
Ó svornosti, jež pojíš kvítí,
tys lidských srdcí vládkyně!
jak svorni jsou, kdy slunce svítí –
však zuřivě se rvou a řítí,
kdy zavál větřík mezi ně!