Svět, prorván propasti, se trhá ve dvě půle;
s dvou stran si hrozí stráže mostů zdvihacích
blíž ohňů, ve zbroji. A v hůře v oblacích
zní svatá zvěst: Buď pokoj lidem dobré vůle!
Zvuk trouby pastýřské se mísí z tiché dálky
s tou zvěstí andělů, tak sladce spanilou.
Je Svatá noc, dnes celý svět je idylou
a zapomíná na vřesk rozbroje i války.
Jsme národ otrlý – a přece jako děti...
Když Svobody den štědrý podal nám svůj dar,
jejž nepříteli zrádce zaprodává v zmar:
kdo čeká, že nám k spáse anděl s nebe sletí?
Zdaž věříme, že světlem pravdy, smíru hymnou
dráp dravčí obměkčí se v něžném pohnutí? –
Zvon půlnoční se ozval ke hvězd klenutí
a z oken chrámu planou záře ve tmu zimnou.
Tu každou krůpěj krve, každou v hrudi cévku
cit dětský, bratrsky nám vroucně proniká;
ta svatá prostota, ta víra veliká
zas v pokornosti klečí před jeslemi v chlévku.
Vždyť není těchy mimo víru v spásu lidství!
Jen tou se na zemi kdys pokoj uhostí,
však vydobyt a chráněn spravedlností!
My věřme v ideály vírou bez pokrytství!
My za chvil, kdy chce v srdcích svaté dětství k slovu,
se modleme: Ty Věčný, věkům velící,
spas, obdař dobrou vůli silnou pravici,
ne hesly z pozlátka, však skutky z pevných kovů!
Dej, aby divem Ducha Svatého jsa zrozen,
stál všude pravý muž, kde muže potřebí,
a národ, jenž svou krví pravdu velebí,
byl jako jeden muž – a v pravdě osvobozen.