To dědictví, jež po ctných mateřích a po ctných otcích našim rukám vzdáno, ó zdali rozhojněno, požehnáno zas přejde na dědice doby naší?
Zda nic v něm nepropadne promrháno? zda nezkrátil ho nižádný náš hřích? zda zůstavíme větší, lepší, krasší čásť dětem svým, než jakou my jsme vzali,
když osiřelí, chudičtí a malí jsme na hrobech svých otců z mrtvých vstali? O z mrtvých vstali jsme! Zdaž neuhasen jest budoucím ten zápal z mrtvých vstání,
zdaž zachovali jsme jej v plápolání, ten žár, jímž národ byl i bude spasen? Ten tvůrčí zázrak lásky – zdali v nás plá dosavad, zda cizích vichrů mráz
se nedotknul těch svatých pochodní, jež hořící jsme odevzdati měli v dlaň budoucích? Zda nekmitá se chvělý a zbledlý vstříc jim plápol národní?
Zdaž naše láska dětem hřivny množí, zda za jich českosť více v oběť složí, než dáno za naši? Zdaž odkáže náš ideál jim čistší oltáře,
než u kterých kdys otců vroucí duch nám srdce posvětil? Zda vyšší chrámy čnít budou vnukům, vyklenuty námi, než ty, z nichž věčně hlaholí nám v sluch
svým oceánem hymna slávy předků? A k dějům vznešeným jich mužných činů ctný list-li vyplníme, k pýše synů, před zraky příštích soudců, pozdních svědků?
Zdaž trofej: odražený vrahů hrot, jenž o hruď naši železnou se zláme, v znak hrdý zdědí po nás mladší rod? Zda vítězíme? O – zda neklesáme?
A jazyk svůj, ten svatý ducha meč, ten klénot srdcí, krve naší řeč i naší půdy, živý dech ten boží, jímž z hlíny mrtvé národ probuzen,
zdaž ústy našimi se slavně zmnoží a nezazní-li snížen, ochuzen? Zda vzdáme dětem jazyk bohem daný výš ctěný, mocnější, výš milovaný?
S tím statkem skvostným, před dědiců tváří zda dobrými jsme byli hospodáři? A přivedeme k budoucnosti bráně lid cizotou tak neposkvrněný,
by neodehnal meč ho plamenný? A není skvrn ni v našich srdcí bláně? O znejme se! Druh druha vznesme sebe! Hle, nad námi plá dosud české nebe,
jež sluncem, hvězdami nám v cestu září! Sem srdce všech, ať vzplanou na oltáři, sem duše všech, ať s jásotem se vzbudí, sem pravice, sem odhodlané hrudi!
Výš čela! nechtějme se v hanbě vléci a rány svoje nastavovat biči! Ne, nedejme hrad práva vrahům ztéci; vzdor, válka živlu budiž, jenž nás ničí,
a žádná oběť nebudiž nám těžkou, by Čechem zůstal Čech a Češka Češkou! Spíš klid a blaho lze nám oželeti, než obětovat děti, drahé děti,
své české děti, budoucnosť to všecku! O ctěte svatou lásku k vlasti v děcku; pud vrozený v něm cizotě se vzpírá a v cizím jhu květ mládí teskně zmírá!
Ó ženy české, buďte víc než děti! Či jest vám před nimi se zastyděti? Jest vaše srdce odrození bližší a s cizotou-li snáze tovaryší?
O Češky, vstaňte čisty, prosty výtek, ať žehnají vám rtové českých dítek! Vy, mužové, vy buďte víc než ženy! Vy, Čechové, buď každý mužem z vás,
ať v Žižkův silný národ obnovený klá věčně marně cizích zbraní ráz, a toho nebude, by vlastní zbrojí sklál někdy český národ českosť svoji.
Cookies on Poetry Cove