Vyznání.

I na mne mladé slunce Hellady se usmívalo světle vavřínovým loubím, a v šeru lehkonohé dryady v říš bájí vábily mě švitořivým doubím.

I za mnou v stínu horkých pyramid šla šlépěj věčnosti kams bludně poušti pískem, a chatrč zvala v idylu a klid mě při pokojném moři na pobřeží nízkém.

Týž černý plášť, co Faustu, prostřel mně kdys démon též, by vzlétla na něm fantasie; zrak starých proroků též tajemně mi svítil ve závratnou propasť poesie.

A všechna rozkoš, růžový ten žár, jenž plní snů tvých, štěstí! opojivou tůni, i před mým retem kypěl ve pohár a vábil nachem, šumem, sladkodechou vůní!

I mně též krása obrůstala svět jak bujný prales úpon čarovného vděku a ztápěla svůj obrovitý květ v zář hvězdnou, v luznou půlnoc šerodávných věků.

Hle blankyt nesmírný! I mně se v nach a rosný třpyt i duhu nebo v černo halí a ve zvon hromu bije na poplach a strašnou harmonii bouře z hlubin valí!

Neb jásá skřivanem! To vše i mně! Mým vesmír přenádherný, mým jest bůh tam v dáli a mým to srdce zde, jež plamenně se v sladké modloslužbě nadšenosti pálí!

Mně též pěl Hesiod! Mně zvučely též bitvy myšlének a soudy dějů k duchu, a plamen apoštolům nad čely plál v prostřed orlích křídel velebného ruchu!

Vždyť osud, otec básníků nás všech, mě nevydědil, sypal hrsti drahokamů mi v obraznosť již v mládí hravých snech a dal mi zahradu svých nejkrásnějších klamů!

A dal mi hruď též ostře proklanou stem dýk, stem žhavých tvorstva otázek i záhad, a v dráhu k světlu, věštci hledanou, dal k povzletu mi vášeň, ježto nezná váhat.

Svět velký jest a život bohatý! Boj pravd a říší, východ hvězd neb idealů, los tvůj i lidstva! Duch tím rozňatý zří v poupě zavřené i ve svědomí králů.

Však na tom obraze, na moři tom, kde každá vlna zázrak, každý ruch pln krásy a kouzlem sálá každý světla lom, bod jeden zřím, kam bouřně srdce mé se hlásí.

Ó na té oblasti, kde bohové, všech světů zjevy velké, radostné jsou doma, kde blahou pravdou sny jsou májové, tam na krvavou, temnou skvrnu klesám rtoma.

Ta dýše smutkem, jako matčin rov, smrť v milenčině oku, rána v prsou děcka, vzhled sestry znectěné! A beze slov jest výčitkou, a jest v ní žal i bída všecka.

A jest v ní všecka velkosť, pýcha, slasť, a lne k ní láska, která co ten život trvá! Ta zbožňujíc mou pokřivděnou vlasť jme poslední mou vroucnosť, jak ji vzňala prvá.

Jen ty, ó duše drahé půdy té, jež krev i slzy pila, krev i slzy lije zpod koruny své věčně trnité, jen tys v mém srdci pravdou, tebou krev má bije.

Tys má v tom světě cizím! K jediné jen tobě plá můj zrak, má náruč i má ústa! I lkám, že z vroucí krve tvé i mé ti jako tmavá růže jen má píseň vzrůstá.