Když do jiskřivé noci zahledím se v nebe, tu nelze, nelze, abych nevzpomněla Tebe! V těch dálích záhadných tam za hvězdami, jichž bezdny žádný prorok nepochopí
a z nichž si blouznivec jen básní klamy, tam stíhám Tvojí mysli vzletné stopy. Tam proniknout jsi prahla, do temnot a září, tam křídla duše pialas v samotě a stáří,
tam zkumu nejtěžšímu vytklas cíle: zkad bytost prýští, kam se v kruhu vrací duch, hmota, smrt i život, věk i chvíle! To zvídat bylo poslední Tvou prací.
Ó, kdyby ševelem kdys hudba sfér jen dechla, Ty z nesmírnosti hluché bys ji povyslechla! Taj záhrobí – byť bylo uzamčeno Ti mlunně smrtnou, ocelovou branou
a klíčem blesk byl: Promethejská ženo, jej zvedla bys, byť padlas božskou ranou. Již pro Tebe tak vábné zásvětí Tě jímá. Bdí na vždy duše Tvoje? Nebo na vždy dřímá?
Co hádankami v žití mučilo Tě, zda zříš to nyní v nadzemskosti jasné? Víš nyní vše – či nic? Či ve mrákotě i to, co bylo snem, zda v niveč hasne?
Smrt mlčí, žárlivě vždy odpírat nám bude svou odvěť, o níž duch náš pohádky si hude jak dítě žvatlající cosi ze sna; však útočné Tvé myslitelství přímé
tmám chtělo vyrvat tajemství ta děsná, řkouc: Musíme je zvědět! My je zvíme! Ó, nad kamenem hrobním slavně mlčelivým bych marně se Tě ptala; nesmíš zradit živým,
co vykoupeno smrtí! V těch ať tajích jest cíl a vzruch, či prázdeň strašidelná, jen to vím jistě: v smrtelníků krajích, zde v zemi rodné, zde žes nesmrtelna!
Zde v české půdě měla kořen svůj i žhavá ta chtivost poznání, jíž hárala Tvá hlava i srdce Tvé, v němž děděn po pradědech pud krve mocně sálal v ducha zápal
i pátral po věčného světla sledech, vždy lačen, aby pravdu Boží chápal. Však kdyby zavřené své ruce podal obě Ti Bůh a děl: „Zvol jednu, otevru ji tobě;
mám v pravici zvěst věčných všehomíra tajů a v levici zjev příštích dob tvých českých krajů!“ Ó, Světlá! Zřím, jak dlaň Tvá k levici mu sahá, neb ve všem jsoucnu nad vše vlast Tvá je Ti drahá.
Cookies on Poetry Cove