VOJNARKA.

Hle, prosté ve svém osudovém tkání to selské drama – jaký zázrak předvídání! Byl na vojně. Snad krvácel, když milá mu věrnost v lásce bezděk porušila.

Jak bývá, přinucena lakotou svých rodných, provdala se za starocha a žila, v tichém boji s tesknotou, svým povinnostem. Měla děcko, hocha;

a skryté lásky, jež jí v srdci plála, v něm náhradou teď synku svému přála. Když vládla statkem synkovým co vdova i matka, tu se z vojny Antonín,

jsa lačen pomsty, vrátil do domova a vstoupil do služby co čeledín k ní, své kdys Madlence. A duše její – v té pravdě hluboké své čistoty –

když na srdci, tom věštím čaroději, se dozkoumala světlé jistoty, že láska nevyhaslá plá v ní znova, a vidouc denně, šťastná nastokrát,

že Antonín má její dítě rád; když byla svá i volna, byla vdova: ó, jaké scény krásy zlatě ryzí tu Musa tvůrčí živě vykouzlila!

Tu mněls, že každý stín z těch duší zmizí, jichž osud láska trojí sjednotila. Ctil milenec teď v milence i matku, a slunné štěstí zářilo jim k sňatku.

Leč jinak osud chtěl. Prv lehký stín, pak hustý mračen shluk se srazil k bouři, neb zvojačilý, bujný Antonín, jenž v krve potocích a v palby kouři

cit v sobě otupil, a dobrodružnost i smělou neřest zvykl ctít co mužnost, své vášně, jež se kryly utlumeny, zas vyburcoval v pusté hýření.

Tu rázem haslo štěstí čestné ženy, i selhal každý kročej k smíření. Buď on, buď syn! Z té krušné křižovatky ji vyprostilo srdce pravé matky.

On, zvrhlec, v oběť vášní mrtev klesl, ji nad vášeň cit nejsvětější vznesl. Ó, tragedie čistá, spravedlná, pravd výstražných a smírných zvěstí plná!

Jak tušila jsi z čtvrtstoleté dálky to strašné dědictví, tu kletbu války, jež pro tyranské chtíče césarů svá stáda robů, v zbroji hodné pekla,

k orgiím vraždy hnala, hnusně vzteklá, květ lidstva hyzdíc v hordy barbarů; jež milionům otrávila žití – i duši – puchem smrtných výparů

a sketstvím třaskavého hromobití i pohledem na trýzně Lazarů... Ej! Zapíjely se ty dojmy bědné! Nač bol? – Ať raděj hlava zpitomí!

Tož hýřilo se v zákopech den ze dne, až omámil se cit i svědomí. A bodláčí jak šíří semen chmýr, mor války přivál morovinu v mír!

Hrůz války syt, svět válčí o rozkoše i zisk! – Dav bludných na skloněné ploše se sváží v bahno, víru v lidství ztrácí i v božství! Nechá řádit Smrtonoše

v doupatech bídy. Zákon dobra kácí; zlu v odpor spoléhá však na hastroše. Ó, kdy to divé štvaní doburácí? Kdo zachrání rod lidský očistou?

Kdo poděděnou kletbu války zmaří? Kdo mízou lásky uzdraví a zjaří a květem obalí souš bezlistou? – – Hle „Vojnarku“! Co dí to lepé drama?

Že matka, vtělená jen láska sama, ta čistá, svrchovaná, v obětovných vznětech svět obnovovat může nevinou vždy v dětech.