Lapena v běhu a poutána k práci divoká říčka se na kola kácí; vyběhši hravě z horského zdroje, v klopotu těžkém teď buší;
musí tam v línou mrtvolu stroje vlíti svou jarosť a duši. A nechať k hořké zoufalé vzpouře vyzývá pomoc vichru a bouře,
nechať se blesků zásvitem vznímá, nechať se mraků přívalem vzdýmá: marné tu hrozby, marný tu vzdor, není už svobodným dítětem hor!
Panštině zisku se protiví darmo! Samotná není však spiata v to jarmo; sourodí druzi, hle muži a ženy u stroje hemží se v píli;
v potu svých tváří a ulopoceny robotí seč jejich síly. Kdož si tu všímne při hlučné práci, venku-li bouře nezaburácí!
Jediná žena v hrozivé mraky upírá teskně prosebné zraky – ale tu marný s nebesy spor, divoká bouře již valí se z hor.
S prvním tu bleskem se ozvala rána; žena se vzchopí jak vichřicí štvána. „Dítě, mé dítě!“ rtem zsinalým hlesne, a již se z budovy řítí
v ústrety bouři, kde z mrákoty děsné blesky jí na cestu svítí. Chvatně se brodí přívalem deště, na hory pádí – cíl daleko ještě!
Síla jí klesá, však živlům se vzpírá, vnitřní jen bouří srdce jí zmírá! V zápasu krutém se dovleče v bor, v kýžený úkryt až k vrcholi hor.
Rokle tam tichá, nechť vítr kol hvízdá, chýžka z ní hledí jak mlaďátko z hnízda; za chýžkou hrčí to s mírného svahu, kolečkem pramen tam točí.
Umdlená žena div dosáhne prahu, vstoupí a dítko své zočí v kolébce hrubé, jenž kolečkem hnána, bujaré, jak ho tam vložila z rána!
S poklidem dobrým dobrého plavce při hluků bouřných ukolébavce k životu dorůstá útlý ten tvor, mateřsky kolébán přívalem z hor!
Nebyly splněny matčiny stesky: hošík, ten směje se na rudé blesky! Ani ho neděsí rachoty hněvné – při hromu tleská si v ruce!
příval mu neschvátil kolébky pevné! – houpá se čile a prudce! Pramen a dítko se spolčily hříčkou – však bude muž kdysi robotit s říčkou!
Společná matka je kojí a sytí vichrem a bouří k zápasu žití, zpívajíc: Lokejte sílu a vzdor, pokud jste volnými dítkami hor!
Cookies on Poetry Cove