Tři bohatýři jedou do boje;
kdo v cestu jich se staví, kdo to je?
V tom úvoze kdo smělý se tu vzal,
třem komoňům že vkráčí v jízdy cval?
Jim tlupa jezdců klusá v zápětí;
kdo zdupanou chce být jich obětí?
Cval k smělci již se blíží víc a víc;
hle, jest to dívka veská, jde jim vstříc;
jak černá peruť vlá jí prostý vlas,
co klenot plá jí v očích slzy jas.
Ta bojovných se jezdců neleká,
k nim zdvihá tvář i paže, pokleká
a zoufalým k nim volá výrazem,
až v ozvěnách to letí úvozem:
„Ó stůjte, páni! Živá jsem tu hráz;
já vím, kam cesta hrozná vede vás,
kam věnce cti si jdete uvíjet!
Vím, selský lid vy jdete pobíjet
a v krvi dupat selské osení;
vy jdete krotit selské vzbouření!
Kéž pálí řeč má, kéž mi plane dech
jak vítr žhoucí od hořících střech,
kéž chladným srdcem ve vás otřese!
Ó páni, volám, stůjte, vraťte se!
Ó páni, prosím za lid poddaný,
lid tisícerou křivdou uštvaný;
vy bohatýři hrdí bez hany,
ó nespěšte být lidu katany,
kde v troskách vesnic ďábel pečetí
smrt sedláků a pánů prokletí!“
Tři bohatýři ořům bodli v bok;
přes jedno tělo dívčí trojí skok
třem ořům zbarvil krví kopyta;
i vyjeli v kraj širý do žita,
a námezdníků tlupa za pány
jak divá bouř se hnala přes lány.
Kde s kopyt krev se v žitě otřela,
tam zem se rudým kvítím zarděla.
Houšť vlčích máků, v polích rozvitá,
toť selská krev za právo prolitá.