VLAST.

Jdem z tragedie, s námi úžas němý! I nelze z mysli střásti těžký dojem scén příšerných, v nichž vítěz nad odbojem zle mstí se nešťastnému Nizozemí

svým hrozným katem – vévodou to z Alby. Nám zdá se v rozbouřeném dojetí, že hranic žár, děs šibenic, třesk palby se derou s kletbami svých obětí

k nám jako echa řadou století a tyranům zas novým sypou na lbi svůj žhavý popel a své prokletí. A v ohlasu těch kleteb nejhrozněji

soud nad ženou zní, vlastizrádkyní! Dolores – Bolestná – jest jméno její. Hle, s drsným, zatvrzelým srdcem lvičím zří muka vlasti; vlast jí není ničím,

ne mateří, ne ani macechou, však nenáviděnou jen sokyní! Vlast! Při tom jméně krev jí hořkne v žluči; hněv jedovatý – žárlivost jí mučí

a láká tajnou, mstivou potěchou... Choť ochladl k ní v lásky horování, ji k zášti dráždí jeho neúčast; vždyť modlou jedinou, k níž on se sklání,

se stala jeho vlast! Čím jí jest vlast? Čím vlasti spása? Bajkou z mlh a z dýmu! Dolores žhavým srdcem k vřelejšímu lne srdci; miláčkovi do náručí

ji vrhá vášeň, jež jej lásce učí. A z lásky tajné, jež ji konejší, se rodí záměr ještě tajnější: jak nenáviděného jha se zbýti! –

Msty lačna, v úklad prokletý se řítí, zlo nejčernější zlem jí nezdá se, když k vévodovi z Alby vkrádá se jak udavačka na vlastního chotě;

on proti vládě jeho, pro svou vlast, že vzpouru spřádá ve spiklenců rotě, to žárlíc vyslídila kradmo kdys... Však v patách zrádkyni jde Nemesis!

Neb vášní zmámena i klamána se chytá ve svou vlastní, podlou past, když netušíc, svou hříšnou lásku mladou, v ní štěstí své, v zmar vydává svou zradou

a na smrt s manželem i milána! Ti chrabří oba život v oběť kladou, mrou za vlast se šlechetných reků řadou... A přeživším těch padlých nepočet

vlast žalářem a žalář stal se vlastí; kol řádí násilnických plno čet a všude řetězy a pouta chrastí... Půl věku přešlo zatím ode chvíle,

kdy tragiky té dojem v plné síle mi duši pronikl. Jak ve propast má vzpomínka v ni hroužila se zkumná, i zněla mi z ní hluboká a dumná,

jak sudba věčných mocí, výzva: „Vlast!“ I vyvstalo mi před zrak vidění: Dolores, vlastizrady vtělení! – Jest přízrakem? Či mezi námi žije?

Zda českou krví hřeje se jak zmije snad na prsou snem zmámeného milce? Čí srdce české může v bludné chvilce se zakolísat, zvrhnout v odrodilce?

Jest možno, aby matku zapřel kdosi, kdo lidskou krev – krev její v těle nosí? Kdo rodnou jednotu chce zavrhovat a tříštit národ v sporné voje kast?

Kdo v spolku nepřátel zdar svojich snovat? Kdo věřit v dávných škůdců slib a chvast? Kdo může nenávidět, zapřít vlast? Zrak duše mé, vpiat v záhad černou chmuru

se zatměl. Ejhle, tu jej rozjasnil sen krásný. Slunce vzešlo do azuru, kraj kolkolem, jak by sen jara snil, se v rose třpytil zlatým úsměvem,

a sladký hymnus vzdušným nápěvem. zněl ze země i s nebe: „Srdce vzhůru: Věř ve svou vlast! – Vlast jest to mocné heslo, jež mroucí národ v život vrátilo,

ves úklad nepřátelský sklátilo a k světlu, k síle, k svobodě vás vzneslo! Neb Vlast je živlem velké přírody jak Oheň, Vzduch a Vodstvo i ta Země!

Vlast věčně volá: Přitulte se ke mně: Jen mnou jste lidmi, mnou i národy! A vládnout neustane nad oblastí všech věků světa, plemen krajů všech,

a k štěstí, záchraně i k síle Čech vždy znova vzplane ve vás láska k vlasti!“ – Zmiz tedy před ní v přímrak temnošerý, Dolores, bludný stíne pronevěry!