VLAK.

S rachotem hřímavým uhání vlak, s rudýma očima zuřivý drak, v železných svěradlech spiat jako z trestu – podoba života! – Vyráží skřek,

trhá svým tělesem, není mu vděk, železnou čarou že kreslí mu cestu vůle jen cizí a za cizím cílem. Nadarmo kroutí svou haditou šíjí,

jiskří a supí a v trýzni se svíjí: podrobit musí se čelem i týlem přemoci, proti níž marný je vztek! Vpravo či vlevo jen vymknout se bokem –

v zkázu by sřítil se pekelným skokem! Krutý je život a života vlek! Pozemský letoun ten železný do dáli chvátá, my s ním. Poblíž očí

co se nám kmitá, hned mizí to v ráz. Strom letí, bouda, tu most a tu hráz, tunelu čerň. Znova rozhled pak svítá. Kraj se kol usmívá líbezný,

jenž pomaloučku se dokola točí v tanečku mírném, tak po sousedsku. Z pole kde klásky si sbírala, matka chce ukázat vlak svému děcku,

však asi pohled naň v srdci ji bolí – zdá se, jak slzy by stírala... Z pozdálí bílá nás víska vítá, pyšní se v záhonech pestrých svých polí;

líchy jich, meze i stromořadí k nám se jak vějířem rozvírají, úžíce prouhy své ku pozadí, v skryté kde ruce snad spočívají,

jež jimi hrá. A kam zabloudím hledem až na obzor, v dálce tam siné hrbatá hora se za horou šine zvolna jak pochodem velbloudím.

Vše co tak nehybno zdá se nám v dáli, jak by se vléklo jen, jak by ty zjevy zemdlené, ztrnulé skoro jen stály. Zdá se nám, o našich trudech že neví

zamžený okraj té klopotné dráhy; nás žene úchvat snah vlastních, rej chvil, že ale vášnivý vzruch, tepot žil v srdcích též v dálce tak bije a bil,

jak v našem: z mysli to ztrácíme záhy... Ku předu! Zákon to zákonů všech. Vlak náš se zarývá ve stinné lesy. Skokům kde srnčím se dříve stlal mech,

koles teď řinčení tišinu děsí; v poklid, jenž ptačí jen šveholy znal, ječivý pískot řve k ozvěně skal; jak by kýs netvor tu vřeštěl a vyl,

sténá to, soptí a syčí a chrčí. Na zeleň mladičkých výhonů smrčí bělavá pára se chycena věsí, podobna strhaným závojům vil –

na útěk vyplašených lesních žínek. Radostem s poesií lesních krás zapadlo kouzlo jen do upomínek, štěstí z nich prchlo kams, nesvoje...

Železný život již uchopil nás, řítí se s námi jak do boje! V bouřlivém hluku a v dýmu co v mraku letíme v dumách. Tu od konce vlaku

proniká jemně sbor zladěných hlasů. Jest nám, jak v modlitbě paprsek jasu svitl by nám, zrak se slzami plní... Vojáci vezou se s námi, tam vzadu,

smutni, ač na čapkách zelenou chvůj! Do cizin jedou, a v dojemném ladu ze rtů jim tesklivě píseň se vlní nejdražší, nejsladší: Kde domov můj...

Synové loučí se s domovem, s matkami, s milkami, s rodnou svou zemí; každičký tón, slovo za slovem chví srdcem jejich a srdci nám všemi.

Do boje! Krev prolít za cizí chtíče, za lidobijce a škůdce a dříče, za to, co nehodno oběti žádné, co po věk otčině k záhubě vládne,

v kořist se dát! Jak se muži to hnusí! A přece voják, ba voják – ten musí... Kolika tisícům srdce tím bolí, synům i matičkám stojícím v poli,

plačícím, zvedajícím svoje děti, vlak aby zhlédly, jenž do vojny letí... S rachotem hřímavým uhání vlak, s rudýma očima zuřivý drak,

v železných svěradlech spiat jako z trestu – podoba života! Vyráží skřek, železnou čarou že kreslí mu cestu krutý ten život a života vlek.