Děs mrazivý nás pálil na duších, když krutá tragedie „Vláda tmy“ kru srdcí nejtvrdších a nejhlubších i se surových vášní závraťmi
svým dějem odhalila oči vidu a zjevila: tak vládne temno v ruském lidu... Tak líčen bědný mužík za stara, když ještě v celé Rusi ohromné
zněl mocně hlahol: „Život za cara!“ Však v hrdě světlé době přítomné ne rodina, jak v truchlohře, jen jedna, však velká „svatá“ Rus – jak zvrácena, jak bědna!
Teď zní to: Život za chtíč Furií, těch nejprv carskou krví opilých, těch, jež krev milionů vypijí, než spadnou se svých stolců prohnilých.
Ó, jaké vraždy, padoušstva a hnusy v tom dnešním divadle, v té tragedii Rusi! Sám Ivan Hrozný, tak jak vladařil, jak proslul ukrutenstvím zločinným;
dnes kdyby mezi ďábly Ruska žil, jen šprýmařem by zdál se nevinným! Tak Satan nesmál se, jak teď se šklebí; tak nikdy nekřičely kletby marně k nebi...
Zběř vrahů věstí světu spásy báj, jež, upředena ze bludic a z tmy, chce násilím děj lidstva ve svůj ráj hnát přes mrtvoly, bahnem, propastmi,
však vůdcům těm se kolo dějin smeklo, a výprava se řítí přímo v poušť a v peklo. – I navrací se paměť k „Vládě tmy“ – v to sprostných provinění divadlo;
tam hřích se chvěl nad svými obětmi, tam svědomí přec v duších nezchřadlo, neb vrah, jejž v nitře žrala výtka hrozná, štván mukou, rozhodl se, že svou vinu dozná.
On zpupnou hlavu sklonil, on se kál a činem očistným svůj zmírnil pád. Dnes – – vláda tmy jen běsní dál a dál a žádný velekat se nechce kát,
jen samozvaná hrůzovláda zuří, a zvůle s tyranií, sobství s pychem duří. Tmy vládci dosud do své arény štvou davy zoufalců a rebelů.
Ti v kořist pro hladové hyény jdou na smrt bez soudcův a ortelů. V tmy vládcích hnutí kajícná jsou něma – a tragedie ruská ještě konce nemá...
Kol tma je příšerná. Kdy přelije se hrůz těch ničivých již přemíra? Sleť k hynoucím, ó dobrý genie, děs odplaš jak zlý sen, zdrť upíra,
jenž ssaje žití dech a sílu dusí! Ó prostři světlou peruť nad nešťastnou Rusí!
Cookies on Poetry Cove