V půl zbořená kaple, kol hvozdu stín a měsíček dovnitř se dívá. Co vyzvání havran? Co Meluzín tam třinácte na kruchtě zpívá?
Kol oltáře liška co kostelník tam ometá, po koutech šuká; má spěch, neb to sám pekel náčelník snad zhurta již na vrátka ťuká.
„Hej otevři!“ Vrátka se rozletí a kostlivec na feně vjede, kol krku má provaz a v zápětí, hle, čerta si za ohon vede.
„Aj stupaj, ty psoto! Hup na oltář! Či za světce sloužit tě mrzí? Je čas, neboť sýc, lesa hodinář, již dvanáctou odhoukne brzy.
Sem lampy a hudbu a fábory – nuž jen honem, a nasypte kvítí! Já s milou, jíž do srdce vrazil jsem nůž, chci slavné dnes oddavky míti.
Ať před hosty nemáme hanbu, však čest! Jich přijde dnes chumelenice, když nevěsta pro faleš zabita jest a ženich je se šibenice!“
Spěch nastal a šustot, je z příprav znát, že půjde to slavně a s leskem. V tom vyhoukl sýc v lese dvanáctkrát, a havrani zvoní teď vřeskem.
Sbor třinácti Meluzín zahlaholil, ty výskají, co mají dechu, též buran co dudák se přibatolil a zapištěl z plného měchu.
Čert hupky se posadil na oltář, tam dřepí, jen ohonem šlehá, sto bludiček vlétlo a modravá zář kol ďábla si skáče a běhá.
Z dna kropenky, v níž trošek vlhkoty lpěl, tři kuňkají žáby jak v louži, a do netopýrů vzlet radosti vjel, ti kol místo andílků krouží.
Flór pavučin, počerných krajek a stuh je rozvěšen příčmo i k důli, a od kadidelnic jde mámivý puch, dým pekelné síry a smůly.
Kol v kytkách se třepetá pýr a rdest, zem postlána troudem a plísní. V tom slyšeti dupot a cvakot a chřest – houf kostlivců do vrat se tísní.
Leb sráží se s lebkou a s hnátem hnát, řvou velcí a drobnější plačí, ba málem by chtěla ta láje se rvát, kdo nejdřív se do předu vtlačí.
Když plno je v kapli a lomoz a vír, tu na stupně pokryté blínem teď k oltáři ďáblovu ohromný výr jde v ornátě pod baldachýnem.
Ten baldachýn hejno je nočních můr a za ministranty jsou tchoři. Vzduch zatmí se, hromem se otřese kůr a z mračen sto blýskavic hoří.
Tož vypoulí oči ten ďáblův kněz a do vřavy houkne: „Hoj drazí, vás na svatbu proklatců vítám dnes, vy hříšníci, lotři a vrazi!
Kdo padouchem nebyl, kdo zemřel čist, pryč odtud! Jen vyvrhel pozná, jak požehnám kletbami nenávist těch dvou v muka vesele hrozná.
Ať k věčnému záští a zatracení se zasnoubí vražda a zrada! Ty, ženichu s oprátkou na znamení, proč nejde tvá nevěsta mladá?“
I zaskuhrá ženich: „Je hluboko v snech, víc pošlete kulichů pro ni! Ať rykem ji vzbudí a vezou ji v spěch sem čtyrspřeží havraních koní!
A zatím, než přijde, mi řekněte již: kdo svat můj? Byl z vás kdosi katem?“ Tu vypjal se kostroun všem o hlavu výš; „já!“ řechtnul, „já budu ti svatem!“
Ven klátí se z davu, a jekot i vřesk jej provází. Ale v tu chvíli se otevrou dveře, a čarovný lesk z nich proniká čistý a bílý.
Tam v bělostném rubáši dívčí zjev se blíží, je bledý a krásný; hle, na srdci nevěsty rudá krev se vpila v šat sněžný a řásný.
Hle, v utuhlých rukou má růženec a z lilijí korunku svěží. Hup! Ďábel a ďáblův svěcenec se za oltář uschovat běží.
A k ženichu dívka když obrátí ty mrtvé, ty tajemné oči, strach divoké kostlivce uchvátí, až lebkami závrať jim točí.
Jsou zticha, když nadzemným ohlasem se rozléhá řeč její milá: „Tys volal, můj milý; já přišla jsem; jdu z dálky, já v ráji jsem byla.
Svou lásku ti nesu, své odpuštění, však Boha též za tebe prosím; můj dáreček vezmi si na smíření, tu korunku, již v nebi nosím.
Já bez vínku vrátím se na nebe, tam šperk budu nositi jiný: my nevinní béřeme na sebe tam zbloudilců hříchy a viny.“
I složila na stupně před oltář svou korunku z lilijí ráje; kol oslepující se vznítila zář, a třásla se kostlivců láje.
Ti v zděšení, s hrůzou se řítili ven i s ďáblem a s pekelnou spřeží, – a ze všeho zbyl tam, když zasvitl den, jen z lilijí vínek svěží.
Cookies on Poetry Cove