V mateří doušce pod zlatým polem
usedli spolu dívka i hoch;
večerní vůni rozlévá kolem
kvetoucí lípa, zrající hloh.
Z daleka dozněl zvonek již veský,
za hvězdou hvězda vznímá svou zář,
v šeru se prázdné ztrácejí stezky,
vše od tajemství odvrací tvář.
V samotě ladné sladce a němě
dlí okem v oku milenci tam
v zapomínání na tísně země,
na zítřka trudy, nadějí klam.
Ticho! Nechť prodlí v ráji si oba,
všedního zítřka nedbá jich sen;
života svátkem lásky jest doba,
srdce když slaví boží svůj den.