To nejsou v trávě spící berušky, to stádo bílé, jež se v temnu ztrácí, to k břehu moře neslétli se ptáci, jimž vodní řasy stelou podušky;
toť nade hroby kámen u kamene, a večer nad ně jeden příkrov klene. Kdo dřímá v růvku onde a kdo tam? Noc písmo s chudých památníků stírá;
jen hvězda v temném zraku všehomíra, jak v hrobce králů zářný drahokam, těch rovů taje slavnou mluvou věstí: Ó co tu dřímá lásky a v ní štěstí!
Ten bílý anděl s křídlem skloněným hle – v let se vznáší nad tichými spáči, on krouží k vískám, pod okénka kráčí a šepce do snů hlasem ztlumeným;
svou palmu nade spánky živých sklání – vždyť jest to krásný anděl vzpomínání! A kam tvé křídlo, něžný anděle, tě nesmírností dálek nedonese,
kde nad propastí převanouť se třese, jíž v temno hluché zříš jen nesměle! kde věky mlčí, hroby v spoustu valí, kde v mlhách bloudí let tvůj na úskalí:
Kde velké moře lásky hráze má, kam ani matky náruč nedosáhne, jak v písku zdroj kde paměť otců sprahne a mizí neznámá i bezjmenná;
kam nedoplane nebeská tvá tucha: tam doletí jen požehnání ducha! Zvěsť pravdy, nechť jsou srdce popelem, nechť lásky anděl berlu svoji lomí,
toť odkaz věčný! Smrť jí neochromí, moc nejvyšší jí v světě údělem, a duch, jenž tajemné se s duchem sdílí, jak smírný úsměv nad hroby se chýlí.
A nikdo nevyzkoumá skrytých drah, jež símě ducha k pouti své si volí! Čin jeho malý jako zrnko v poli přec obry přežije, ten pyšný prach!
Byť slovo, myšlénka neb skutek jasný – on tvůrčí jest a nesmrtelně spasný. A na chudých ať veských hřbitovech v důl rovečky a v zapomnění vpadly,
ať věnce v suchý troud tu dávno svadly: ó v práchnivících lbech a srdcích těch – co snilo v nich, co myslilo a vřelo: kdož ví, kam světem se to rozletělo!
Z těch myslí, jejichž nádoby v prach země se drobí zde, ó co z nich průpovědí, pravd, písní, dum se v nekonečno dědí a v neznámo! co hloubá z nich i ve mně!
Ó hroby prosté! v němém vašem klidu bdí anděl zvěstný – duše mého lidu!
Cookies on Poetry Cove