Kruh pasáčků si k ohni sedá; hle, západ dohořívá, již na východ se bíle zvedá srp měsíce, a záře bledá
v líc dětem smědým splývá. Než spustí noc svůj závoj šerý a zahalí vše řásně, v ty jasné letní podvečery,
ó jak tu dětem báje stery se vypravují krásně! Ne báje o pradávných králích a minulosti šedé,
však o budoucna luzných dálích i zdarech velkých, nenadálých se dětské snění přede. Hoch očí bystrých, tmavovlasý
kol suchou větví mává; toť lesklá zbraň, již v duchu tasí, a jeho živou bájí asi jest bohatýrská sláva.
Druh k zemi schýlen, drobné hrady si z oblázků tam staví; jak zlaté zámky, rajské sady mu září v lesku čarovnady
v snech rusé dětské hlavy! Však třetí v ruce rákos tiskne a píšťalku si robí. „Já chci být hudcem!“ bujně výskne
i sivomodrým okem blýskne a pištce napodobí. „Já budu plavcem! Nudno v suchu!“ se jiný živě hlásí.
„A já zas letcem v širém vzduchu! Tam v oblacích, jak v říši duchů, co as tam divné krásy!“ Hoch štíhlý prutem trnovitým
hrá nad plamenů rejem, zří stranou k dívce hledem skrytým i věstí hlasem pánovitým: „Já budu čarodějem!
Znám k zaříkání černou knihu, – co, děvče, ty se směješ? Vše ze zrcadla vyčtu v mihu, vše změním proutkem v jednom švihu
Mluv, čeho ty si přeješ?“ A dívčinka dí prostomilá: „Já nevěstou chci býti, chci, abych krásna, šťastna byla,
já k svatbě jsem si vínek svila hle – z růžového kvítí.“ A ze šípkových růží svitý kde visel vínek její,
tam sáhla proň, a krví zlitý prst zabolel, v něm trny vryty. Ó, zlý ty čaroději! „Můj z kvítků byl, toť vínek jiný!“
dí k čaroději chvělá. – „Je tvůj! Ten proutek ve hložiny ti změnil kvítky nevěstiny; jen vezmi, co jsi chtěla!“
Dal vínek z trnů na skráň její, a luny zář se hostí tak bledě v dívčím obličeji a k pasáčkům i k čaroději
vlá mraznou tajemností.
Cookies on Poetry Cove