Jsou zástupy, jimž ještě nezrozeným je souzeno jen strádat v hořkém potu; jim, v předživotním snu již vyděděným, jen těžký sen dán pro vždy o životu;
jim nedopřáno nikdy probuzení z tmy beznadějí, z mrákot utrpení! Jim nemá svitnou rozbřesk slunnou zvěstí, že život v losů směsi vířivé
má v pravdě, co jich srdce žíznivé v snu jedva tuší: že má také štěstí. Jsou miliony sourodých nám duší, jsou miliony sourodých nám těl,
jež sudba odříkání skoupě kruší a jimž jen lačný úmor za úděl; vlasť domovem ni svět jim není světem, jsou všude v služby psotách, v strachu kletém;
kdo lidským žije žitím, bratr člověk jim není bratrem – ba ni člověkem! Jsou v jeho vleku, ba i za vlekem je ztrácí lidskosť, opouští je po věk.
Nám rovni před přírody svatým soudem, z nás vyhostěni jsou jak horší brak, v kal vyvrženi zlatým žití proudem, – a naše slunce bolně klá je v zrak;
jich jediným je štěstím, nevědí-li nic o štěstí ni o světlejším cíli... toť štěstí, jež jim přáno: nevědomí! A tučná Lidskosť mní, že činí dost,
když dá jim k almužně své slzy skvost a nad nimi své oblé ruce lomí. Kdož odsoudil je? Kde jest zákon tvorstva, jenž vyloučil je z blahých požitků?
Kdo hněte los – jak hlubiny a horstva – tu z trpných ztrát, tam z bujných přebytků? jest vina na Tvůrci, či ve přírodě? My díme pokrytsky: toť na náhodě!
Ó lež! Ta bída, nad níž srdce trnou, ta otrávená žití podoba – jeť našim arcidílem chudoba, jen lidské spravedlnosti je skvrnou.
Ta dědičným jest hříchem po sto věků, a jeho nebýt, rájem byl by svět! A když tak zhřešil člověk na člověku, chce být sám před sebou již věčně klet?
Ne! Padáť bída vyděděných davů jak žhavý popel na šťastného hlavu! Ni sladké veselí v nás není zdrávo, my prahneme se vykoupit z těch vin,
a milosrdný, dobrý, smírný čin – to není zásluha, však přísné právo. A jest-li ves náš důmysl tak tupý, či tupé srdce, tupá vůle v nás,
že naše dílo, světa řád, se kupí kol sobství jedněch v obrannou jim hráz a druhé zmaru bez ochrany vzdává; my neschopni-li čistšího jsme práva,
by v rovnosť přiblížilo váhy obě: tož v celou, sráznou křivdu ztopme oko – a v srdci zatraťme ji přehluboko a ráznou rukou braňme její zlobě.
Neb vzrostla bída v strašného již obra, tak velmocensky vládne její děs, že selže každý plachý počet dobra, a pozdě na rozvahu, pozdě dnes,
kdy křivda zpupně i svou nutnosť hlásá! Jen jedna síla jest, z níž možna spása, dvou půlí lidstva jedna smírná páska: toť vroucný fanatismus sbratření,
toť žhavé k činům spěšné nadšení, jak sopka bezohledná k lidstvu láska.
Cookies on Poetry Cove