Své vlastní krvi, sobě a svým dětem to přísahejme na Tvou starou slávu, ó přísahejme při Tvém zlatohávu, jenž krvavým tak mnohým protkán květem;
a při Tvé koruně, jíž v zlatě věčném jak perly ztuhly slzy dávných stesků, i při Tvém meči, kdys tak rázně sečném, a při tom blanickém v něm spícím blesku;
ó přísahejme, Vlasti! duchem junným Ti pod junáctva šumným praporem, s tím rozohněným srdcem, s okem slunným: Již nezahyneš hořkým úmorem!
Vzduch vane mohutně jak silou mládí, jak velký slib v něm hlučí mužný zpěv! Hoj slibme si, že marně záští řádí a marně hrozí nepřátel Ti řev.
Dech nové doby ovlál naše hlavy, a hrdosť česká, hrdosť synovská, jak divem svoje z mrtvých vstání slaví, by hájila Tvá práva královská!
Strach, upír, jenž se naší krví pásl, je s našich prsou pádně sražen v prach; chceť vrahy tvými třást, kdo sám se třásl, a mužní, byv jak stařec cháb i plach.
Jak s nebe znamení když dáno zřejmé, tak sletěla k nám nové síly zvěsť! Hle dráhu smělou! Na ní vytrvejme, neb cíl jest právo, vítězství a česť!
Svou přísahou, ó Vlasti! ohraďme Tě, ať velké srdce Tvé ji uslyší: buď sláva Tvá nám jedinou v tom světě, buď výsosť Tvá nám v světě nejvyšší!
Cookies on Poetry Cove