Nad povstalců táborem
přes hroty a drsné sluje
na stráž s bystrým pozorem
junák do skal vystupuje.
Hle, tu pod ním na svahu
půlí těla Turek visí, –
v junákovi ke vrahu
soucit budí siné rysy.
Prve bolně tichý sten
v zoufalém teď dozněl skřeku:
„Milost mně! Jsem rozdrcen,
srázně spadnuv na útěku!“
Junák, měkce v duši tknut,
stoupá, žitím pohrdaje,
vrah kde v mroucí trosku ssut
u propasti chví se kraje.
Již jej zvedá, však – co zří!
Turek vztyčen, nezkrvácen,
zrak veň vbodá ještěří,
jenžto v sloup již zdál se zvrácen.
O junovo rámě teď
hrozivou se opřel silou.
„Nevystoupím v skalnou zeď
s hlavou od ran těžkých zpilou.
„Dolů sved mě, brachu, však,
ukaž stezku, znáš je všecky!“
A kam blýskl zpupný zrak,
zřít – hle! v tábor povstalecký!
„Chraň se vzdoru!“ Obří dlaň
juna na kraj srázu tlačí.
Ale jun se vrhá naň,
soptě hněvem: „Vyzvědači!
„Hade! Marným byl by boj,
žít neb umřít lze jen spolu, –
na cestu se, ďáble, stroj
v povstalecký tábor dolů!
„Nesmí zrádně s našich skal
slídič bratřím v srdce zříti!“
Silou sílu vzdorně spjal, –
střemhlav s Turkem v hloub se řítí.