Z mrákot jun se vzpjal –
Sám dlí s jitřenou a s hospodinem
v ranním svitu růžovém a siném
nad mlhami skal.
V orlí zahnán výš,
co již dní a nocí na smrť zírá,
ana Turčínů jej smečka svírá
ve střel žhavou mříž!
V zlatý vhalen mrak,
na strmé dlí prohlubiny lemu,
přestupné jen blesku, orlu, jemu –
Turku nikdy však!
Sám jak orel, jat,
neskloní se zlotřilému davu,
nechť již nemá střel, a mdlou mu hlavu
matou žár i hlad.
„Vzdej se!“ hřmí naň hlas
z dola z mlh, kde Turci kol se plazí.
– „Vám? To nikdy, zbabělí vy vrazi!“ –
– „Palte!“ hřmí to zas.
„Sleť v tu lačnou hloub,
třeštěnce, ať sup z tvé pýchy tráví,
zbojnické jenž svobody a slávy
jedinýs tu sloup!“
Vzplály metly střel,
vzbouřen spánek skal, a junné slunce
první blesk šle s blankytného trůnce,
mrak se odestřel – –
Vzpřímen k výši, rek
z prsou krvácí. „Že sám tu zmírám?
zástup tisíců kol sebe zírám,
hospodinu vděk!
Za těch vlastí bol,
za svobody pláč, – hle s jasnou tváří
letí mstitelé, zbraň bleskem září – –“
– Mrtev padl v dol.
Již ho nevězil
houfec otroků; rek padl přímý,
sám, – však zástup s meči plamennými
vstal a zvítězil!