Chytli Turci Černohorce s obvázanou šedou hlavou; chudák zedrán, jedva oděn o berli šel sukovité,
veda mezka kulhavého. Výskli u vítězoslávě, jaký že jim strašný junák, lstivý ďábel černohorský,
do rekovných padl rukou. Pustili naň chutě hrůzu. „Zajatče!“ naň křikl vůdce, „oddej zbraň!“ a křivý sochor
ode vězně vážně přijal. „U válečnou vydej kořisť, při sobě co chováš statků; mezek tvůj, ač trochu kulhá,
mně co vůdci právem patří; mužstvu svému za odměnu ponechávám na dělenou ostatní tvé všecko jmění.“
Mužstvo na svůj čestný úděl chtivě hledí, – však by bralo, ale věru, při sám Allah, není na něm oč se dělit.
Přísně dí zas vůdce k vězni, zamračiv se pod fez rudý, až by nikdo neuvěřil, co je hrůzy v jeho brvách
zataženo pod tím fezem: „Tvoje hlava, Černohorče, soudu pomsty propadává; drahého-li žití želíš,
vykoupíš je, a ne draze. Pověz, kam to s mezkem kulháš po hranici hercegovské?“ A tak ostře hlédl vůdce
vězni v oko přimhouřené, že i kdyby Černohorec duši měl až dole v patě, pohled onen by jí projel
na dno až a dnem až z paty. „Plný fez já sázím zlata (které příště ukořistím), žes mi jistě opozdilcem
za posilou černohorskou, která veze zbraň i špíži hercegovským odbojníkům! Mluv, sic hlavou vzdor svůj splatíš!“
Otřáslo to Černohorcem nebo aspoň jeho knírem. „Milost, mocný, velký bašo!“ šeptal rtem se tetelícím.
„Ach, tu vetchou bílou hlavu vykoupit-li musím pravdou: nuže, bašo, pravdu měl jsi, táhnou naši ku povstalcům!“
„Kudy?“ zvolal vůdce Turčín, jenžto nebyl sice bašou, ale mohl jím se státi. „Jest jich mnoho? Vezou špíži?“ –
„Hojnost!“ vězeň odpovídal; „jest jich asi ke stu mužů, asi ke třidceti mezků s rýží, kávou, pomoranči,
s medem, v celku s lahůdkami, neboť tolik vím, co pravda, že ti horští odbojníci žijí hrozně labužnicky.“
Naslouchali oněmělí s vypouleným zrakem Turci; vyhládlé to bylo mužstvo, vůdce sám měl laskominy.
„Kudy táhli?“ křikl k vězni, a hle, starý Černohorec poplašené klopil zraky. „Kudy táhli?“ ryčí mužstvo,
a již vězeň mhourá stranou, kde dva šeré skalní hroty opodál ční nad oobzorem... Ha, co to? tam v strmé výši
zakmitla se mezi hroty hlava, puška černohorská, a než malá přešla chvilka, hlava druhá, pak zas třetí.
„Nestřílejte na ty ďábly!“ Turčiskům jich vůdce velí; „lapneme je bez povyku! Ty pak ukaž, bídný ďaure,
kudy se jim dostat v paty!“ Bambitkou mu vůdce hrozí; šedý vězeň rozmýšlí se, rozmýšlí se, ale krátce:
„Pro několik pomorančů, pro nějaký soudek medu nezahyne Černá Hora, a já přec svou hlavu spasím.“
A již vězeň Turky vede; odkud vstali, v tábořišti zanechali silné stráže a pak mezka kulhavého.
Marno pěti o těch srázech, o klikatých rozsedlinách, o hřbetech těch řízně úzkých, kudy vězeň Turky vedl,
zrovna jako přes most onen, nad peklem co vlas jenž tenký moslemíny vede k ráji. Až pak došli hrotů skalních,
mezi nimiž stezka běží, – hle, tam junák samojeden bez mezků a pomorančů stezkou vzhůru kráčel vzpřímen,
by jej z dálky vidět bylo, po rukou pak nazpět slézal k zemi stlačen jako ještěr. Kolikrát tak dnes byl přešel,
násobě se zrakům Turků, kteří až tu z blízka zřeli, jak jsou krutě oklamáni! „Palte!“ soptil vůdce v zlosti,
junák sám však střelil v Turky, v dýmů hned jak dým se ztratil. A též vězeň s výše skály přes hlavy jim skočil mžikem,
kamení tam zahřmotilo, smích se ozval, pak to ztichlo. Vrátili se v tábořiště: zabité tam našli stráže,
po skalách krev rozšlapanou množstvím noh a kopyt mezčích; jediného pomoranče nenechali jim tu hosté; –
kulhavý jim zbyl však mezek.
Cookies on Poetry Cove