VDĚK.

Ten obláček, jenž hoře stinnorouché tak divně schoulen sedl na rameno jak sivý kulich čarodějce staré; ten jeho druh, jenž kosmaté své křídlo

jak ochromené vlekl s bolnou tíží tmou neklidnou, kde mživý rej se hemží, až rozmrzen svým plahočivým letem se k oddechu též vedle bracha složil;

to houkání, jež v dál si odpovídá co zvuků svár, jenž ze dvou stran v se vráží tak neústupně, odporem jen drážděn, jak potkavší se v širopusté stepi

dvě hejna šelem při kořisti jedné: toť palby dým, řev zavilé to bitvy, v níž s junáctvem se pohan Turčín svírá již od úsvitu v zápol tvrdošíjný;

to skučí děla, obrovské ty sůvy, jichž hrdla zpupnou hanu vstříc si chrlí a sršícími jazyky si klnou. Tím krušným divadlem, jež konce nemá,

již znaveno se mhouří oko dálky, a horstva sluch, již ohlušen a zmámen tou vřavou, lhostejně si podřimuje; i v zamžené tam rokli ohlas boje

jak rozespalý býk jen temně mručí. Vře dosud bitva za obzorem v dálce, a dosud čilá šelma krvežízně tmou pustou ku bojišti zrakem jiskří

z té zraněného Turka tváře mroucí, jež bolu zoufalstvím se proměnila jen v bledou příšeru a k spočinutí se marně chýlí k ustřelené paži,

svou tíhou nemohouc se ani opřít v dlaň ruky druhé, uťatou až k ohbí; a dosud nespí v trupu zohaveném, ba bdí tam ohlas vražedného ryku!

Sluch lačně slídí, z hrozné mdloby skrání jak z pasti hyena se prodíraje i loká rány děl tak chtivou vášní, jak slokami by milostnými zněly

z úst nejdražších mu k srdci v rozkoš sladkou! Duch jeho nad krvavou troskou těla jak dravec křídlatý se nad mrtvolou, již povrženou, prost a volen vznáší.

Slyš, dál a dál se ztrácí palby hřmění; ne, není klam jen slábnoucích to smyslů, a neubývá dunícího třesku jen s proudem krve, jenž se z ran mu řine;

on z mrákot napial poslední svou sílu a slyší ticha jistotu již němou! Boj znikl v dálce, – víť on, co to značí: toť poražení prorokových věrných,

hněv Allahův to chabým vyznavačům, trest liknavým, kdož ve křesťanské krvi dost horlivě se dosud nebrodili, dnů dlouhých přáli robům nevěřícím

i nerdousili v plemeni jich kletém, co zrozeno i nezrozeno ještě! On cítí vše to rozpálenou duší, on dychtí, plane zuřivostí svatou,

leč spoután soptí, nemoha se vrci v před, v Allahových soudů kolej srázný a mrtvolami ďaurů obesetý, jichž dech byl morem v prorokově říši

a pohled skvrnou v slavném jejím lesku! Ha, k činům vůli mít tak hrůzoplodnou a k nim jen paží pahýly dva žhavé, jichž hybem strastným, zvednou-li se v mukách

zlé moci v odpor nadlidskou až silou, přec nelze odrazit ran zničujících ni zdržet zkázy otomanské slávy, byť zrak i viděl že se v nivec kácí

a v bídný pád ta říše nejskvělejší! Tak v duchu zoufá zohavený Turčín, kraj vida vůkol v tichém noci míru, i světlo v bezpečí tam důvěřivém

zře kmitat oknem chudé chatky ďaurské, kdež na kolenou křesťanská snad matka smí v slzách slasti k ukřižovanému teď klidně vzhlížet s modlitbou a díkem,

že nehrne se krajem bouře Turků, již vrazili by v útulné jí hnízdo, kde mláď jí dřímá pod ochranou božskou. Ha, nemoci ni ženy bezobranné

se zmoci s pohrdáním jejích vzlyků ni rozmačkat jí červa na kolébce: toť bídný los, kde srdce msty tak lačno... Ne, aspoň děsný trup ten ďaurským očím

ni k posměchu ni k slitování nebuď! Smrť kletá, bezbranný být ďaurům v pospas, a proklatější milost z ruky ďaurské! Jest ještě zbraň, jíž trup ten dosud hrdý

má sílu vlásti; zkřivená to, lesklá i bystrá Jantra, z pochvy temných břehů jak obrovitá šavlice se sunouc; tať nevyčte mu chabost! Hladce, chladně

hruď pronikne, s ní povolně se snoubíc, ta dá i bezmocnému býti rekem, jenž nehroze se smrtí, sám ji nutí, by služebnou mu byla otrokyní,

an povelel jí blíž! Vždyť jenom pro to sem z dalekého bojiště se plazil, ač stokrát v krvi své se cestou svíjel, jen proto, v hlubokých že vlnách řeky

tu lehká kyne smrť! Již nad řečiště se Turčín kloní s pobřežního svahu, již napíná svou sílu klesající,

by v šumné vlny pohroužil se skokem; tu náhle, jak by běsnou pěstí sražen, se kácí k zemi krutým ran svých bolem, jenž jedovatý kel mu v mozek vtíná,

hruď odmykaje stenem srdce rvoucím. Slyš, výkřiku též výkřik odpovídá, též bolný, ale plný slitování, a k příšernému zjevu zraněného

dvé pohledů zpod vrásčitého čela tak soucitných, tak mateřských se kloní... to v pravdě byla křesťanská as matka, jíž domovem ta chýžka s klidným světlem

tam pod obrazem ukřižovaného, jenž mládě spící božským střehl zrakem. Ta vyšedši si s vědrem k šumné Jantře sten zaslechla i shlédla na skleslého,

jejž chladivou teď vodou jemně křísí a nad nímž, nade vrahem trpitelem, jak nad nešťastným bratrem slzu roní. Když hlavu jeho konejšivě zvedá,

dí Turčín posupně: „Nech mě jen umřít! Vždyť přece vidíš, že již nemám rukou, bych mohl jimi ubíjeti ďaury, a že mi pro to život povrhelem!“

Však modlitbu jen tichou žena šepce a paží svalnou – stařena to statná – mdlé tělo zraněného s útlou péčí a s jemným násilím jak dětské zvedá;

tak v utužilém náručí jej nese, a těžký vzdech když stená z jeho prsou, zas chlácholivě v chůzi odpočívá, slov milých balzám v chorou linouc duši;

dál spěje zas, a zas mu k vůli stane, tu samaritánskou si cestu dloužíc svou něhou pokornou tak trpělivě, jak břemenem by nebylo jí břímě,

ni vrahem vrah. S ním vešla v chudou chatku; jen jediné tu lože – snop to svěží, jenž nedávno as vydal ze svých klásků

vše bohatství té chatě nadělené žní neudupanou; tam její zbytek snad poslední již voní z černé skyvy, jež na tabuli osamělá značí

i hostinnost i chudobu – dvé svatých a stařičkých to pramáteří v chatách, jež obě šeptají své zlaté bájky již u kolébek slovanského lidu.

I zde se kloní nad hlavinkou dětskou, jež s usmíváním na kolébce dřímá; neb jediná tu dřevěná jest miska, jen zpola naplněná sladkým mlékem,

a pohled stařenin se bolně táže, čí žízeň zvlaží ona skvostná trocha: zda žhoucí ústa nebohého hosta, či rtíky vnoučete jí napojí se.

Leč jenom chvíli stařenčino srdce tak rozpačitě, bolně váhá, dělíc svůj soucit mezi dítětem a vrahem, neb ve tvář hledši ukřižovanému,

hned zraněného na jediné lože své vlastní klade, poslední svou skyvu mu ráda podává, a misku mléka, ač ručka dítěte již po ní sahá,

jak oběť zvedá s okem zaroseným a k ústům palčivým ji nese vrahu. „Vím já,“ dí tklivě, „vím, ty přeubohý, že již ni mušce nikdy neublížíš,

sám trpě, nerozsiješ utrpení! Mým bratrem bůh tě činí trpícího; již zapomeň, jak já jsem zapomněla, co páchaly ty ruce utracené,

a pak jich rány již se nerozjitří.“ I chladí rány jeho svěží vodou, v ně kladouc listy blahomocných bylin; teď pro převzácné, tajemné jde kvítí,

jež opatrně chová v krovu chatky; tož po trámoví stoupá vzhůru k stropu a skvostu hojivého čile hledá. Teď žhavěji než uhly na ohništi

zrak Turčínův se zablyskotal za ní, a v ústech, bolem sevřených i mroucích, bezmocným vztekem zaskřípaly zuby, že již ni mušce ublížit mu nelze,

ni ženy bezbranné se mstivě zmoci, ni rozmačkat jí červa na kolébce... Ha, náhle vzpial se, slabost umírání teď s něho spadla; povstal tiše lstivě

a v zuby, jež tak málomocně skříply, snop, jenž byl milosrdným jemu ložem, vzal úsilně, s ním jedva neklesaje; vzdor bolestem jej vlekl pod trámoví,

pak sílen vztekem, k ohništi se vzchopil a v zuby sevřel doutnající dřevo, jež, necítě, jak rty mu sežehalo, jich šklebem ďábelským teď vyplil v slámu;

i rozlétly se, zaplanuly klásky, jichž úrodou byl před chvíli se sytil; sto jisker žhavé nitě vzduchem přede jak stébla, v klasy sršící se ježí,

a k trámům opírá se hroznou tíhou, až praskají, snop obrovský, jenž svázán je z plamenů a ženě ohromené již stele lože, bujně k ní se dmoucí.

Když spatřil, v rudé záři nad plápolem že zalomila rukama tak marně, tu nabyl mysli mrzák polomrtvý, že zachechtal se chropotavým hrdlem

a vzpružen ocítil se skoro skokem, teď u kolébky. Kousavá kdy šelma klem bílým, vyceněným na svou kořist a bělmem vytřeštěných zraků blýská,

chtíč zvířecký ni z její dravčí tváře tak nezeje, jak z líce Turčínovy, jež do kolébky na děcko se vrhá a čelistmi se vťavši v měkké tílko

je v zubech zkrvavených z lůžka sápe. Teď stenající oběť na zem pustil a nohou na hořící snop ji koulí; skřek pronikavý v plamenech se zdusil,

a žena s výše chaty zpustošené se žalem omráčena kácí v oheň... „Tak spálíme to vaše milosrdí, váš zákon lidství, vaše lži a pravdy!

Tak zakousneme Evropě té zpupné se v bolné místo zvetšelého těla a žhavým střepem rozkopané modly v pleť svadlou vbodáme jí znak své pomsty,

než vaz nám zlomí, než nám utne pěsti! Jak troud ať splákne její veličenství, tu, vražena kde dosud naše pata a naše pochodeň kde dosud sálá;

tu podpálíme každou její svátost, – vše pojdi v žáru! – Ha!“ On s bolným skřekem se v kotouč svil a překotil se střemhlav v rej plamenů, v nějž hořící naň břevna

se sují s krovu, jehož trhlinami v dým černý, netopýr kde zplašen krouží, hled hvězdný tajemného svědka svítá.