VÁNOČNÍ HVĚZDA.

Zvon jasně zní – a srdce spolu zvoní. Vše jesti jiné dnes i v nás i kol; jak proměněn se šerý blankyt kloní, a svátečně je ztichlý zemský dol;

vzduch jinak vlá, tma jinak halí svět a jiným tajemstvím dnes duše slouchá, než včera slouchala. Duch, jenž byl klet, by pochybnosť jej z ráje v prázdno štvala,

dnes přestal bádat v temna neskonalá, však usmívavě vzpomíná těch dob, kdy večer ten, pln čaromocných stop tak zvláštně opojoval dětské oko,

že v temném noci modru, převysoko zřít mělo zjevení kdes bělorouchá, v noc křídly průsvitnými vlající a v zlatotřpytné harfy hrající

k svým zpěvům nadpozemským v mocném sboru. Zvon jasně zní – a srdce spolu zvučí; dnes jalo by svět celý do náručí, a sladce, vroucně, jak když bylo mládo, –

ó v spásu lidstva věřilo by rádo! I snímá tajná ruka zvolna s čela, jak z trnů věnec, – žhavou tíseň vzdoru že ulehčeno, zjasněno se zvedá,

a zrak že maně v šeré výši hledá, zda zas tam plane vidina ta skvělá; ba večer jest tak lahodný a tklivý, že nevěřící duch se nepodiví,

sbor andělský-li náhle zočí v letu, an věštbu spásy s nebe snáší světu.... I hledí oko s upomínkou smavou v tu klenbu vážně krásnou, šerotmavou

a jako myšlénkám těm dětinným by seslal mírný blankyt v srozumění svou odpověď, byť slovem jediným, však sladkým tak, že sladšího již není:

hle, hvězda prvá, dosud v mlhu skrytá, teď osamělá, velká v dáli kmitá tak přemilostná, jak by nebe celé jí dalo všecku svoji hvězdnou krásu

a slovo sladké, jež v ní plane vřele, to praví: „Věř!” a věstí – věstí spásu! A náhle srdci očarovanému z té hvězdy nebeské plá znamení;

jak pastýře kdys vedla ku Betlému, kde narodil se dárce spasení, tak z hloubi duše touha volá hlasná, by v pouť se vydala ta hvězda jasná

a zjevila, kde v nejsvětější noci syn zvěstovaný, pravý zrozen otci, – a k otci, jak by v lokty jeho jata, se tulí hruď a modlitba vlá svatá....

Můj otče, – otče náš! ó kdy se změní i nám den zkoušení v den vykoupení? kdy zrodí se tvůj tobě rovný syn, nám zaslíbený proroků tvých rtoma?

Či dřímá andělům již pod křídloma ten, jenžto sejme kletbu našich vin? Či v Betlémě již českém střecha stinná jej kryje v lesku noci hvězdnaté

i nesou lokty Matky přesvaté ó Národe, již v oběť tvého syna, by z lásky k lidu tvému za ní kráčel a těžký kříž bral mužně na svá bedra,

jej potem, slzami, ba krví smáčel a ruka jeho, k činům blahým štědra i proklána již vražednými hřeby mu žehnajíc se ještě pjala k nebi?

Kde jest? Ó hvězdo zářná! kéž tvůj kmit nám zasvítí v ty tajné, temné stezky! Zjev, kde se rodí vykupitel český! O hvězdo vánoční! veď boží lid

a zvěstuj nám tu vyvolenou střechu, kde – byť jen ve snu – dřímá Vlasti syn, jenž, až sen dětský v mužný uzrá čin, nám bude synem Ducha, spásou Čechů!

O hvězdo! k zázračné se pohni pouti a zjev, že nečekáme marně Krista! zjev, že nám není děsně zahynouti, že v lásce synovské nám spása jista!

A jak se k výši toužné oko vzruší – hvězd náhle zaplanulo na tisíce, a každé slovo „Věř!” mi volá v duši, a horká rosa kane na mé líce....

O věřím sladce, věřím tisíckráte v tu věštbu božskou, jíž, vy hvězdy, pláte: ne jeden syn, jenž národu se zrodí, však stotisíce vyvolených synů

jej svatou láskou spasí, osvobodí, stem obětí a požehnaných činů! O vzniknou, vstanou, půjdou stotisíce – ó radostně zaň půjdou ku Golgatě,

zaň v pláči, v potu, v krvi zápasíce a hotovi zaň umírati svatě! O věřím, že se nezaleknou tíže ran svojích katanů ni svého kříže!

O věřím v nadšenosti sílu svatou, jíž hrůza žádná přemocnou se nezdá! Ó věřím, nad každou že českou chatou a v každém srdci vánoční plá hvězda,

že pod každou je střechou Betlém český a národa syn pravý zrozen v něm! O sviťte, hvězdy, na všecky nám stezky a dělte zář svou čistou chýškám všem,

a v každé vzbudiž světlo vaše skvělé těm českým nivám Čecha – spasitele!