VÁNOCE DĚJIN.

Co předkům nejslavnějším odepřeno, co za hlaholu zvonů neslíbeno ni velkým Jiřím: svémoc národa, to dals nám, Bože! Dar tak velkolepý,

že nedobyl ho husitskými cepy ni světodějný slepý vojvoda! Když úkor krvavý nás nejtíž tlačil a z chmur, v nichž blesky praštěly, se mračil

zlý osud na nás, hroziv, nevlíden – co snít jsme nesměli ni v toužném vidu, to dals nám zplna: žezlo v ruce lidu! O, byl to českých dějin štědrý den!

To bylo narození naší spásy, náš Betlém s hvězdou nevídané krásy, „Hosannah!“ hlasné v naší půlnoci! My, hlavou vzhůru, srdcem ještě výše,

jsme zhlédli zářný prst, an do tmy píše: „Jste svobodni dnes, včera otroci!“ Ret líbal ret, všech náruče se pialy, jak bratři s bratry jsme se objímali,

vzduch jako bouří jásotem se třás; my na zem padali jsme, na kolena, a rodná prsť nám byla posvěcena tou láskou, jíž k ní vzpláli všichni v ráz.

My přísahali jsme si svorným hlasem, že nade světů prostorem a časem ta chvíle svatou je nám na věčnost! Že zasloužit tak vznešeného daru

a vždy jej chránit úpadu a zmaru chce mužně česká čest a statečnost. Že budem věrně, jako praví rodní, vždy stráži vlasti, nikdy chladně od ní

se nerozprchnem v stero stanovisk; že z jejich cest už nikdo nezabloudí a nikdy k nevěře nás neodloudí cíl nízký, davů chtíč ni sobců zisk.

Však dnes, ó Bože můj! Když zříme s bolem, co křivopřísežných se hemží kolem: vstaň z jeslí, Spasiteli! Pomoz nám! Hle, vlast nám chtějí změnit v dravčí jámu!

Přijď! Vyžeň svatokupce, lotry z chrámu, ať čist je svaté svobody zas chrám!