VAN ČASU.

Znáš ducha větru? Odněkud on vpadá s drah vzdušné prostory nám v luh i lada i krouží, jak by povětrný had kol šíje ovíjel i rdousil zemi;

pak mžiknutím se ztrácí, – k výším snad, kde křídlem vráží v nesmírnosti lemy; snad ustal? Ne on věčně v nový chvat kams víří v dál a tříská perutěmi.

Znáš času ducha? Vítr jest to z dáli, jenž letí závratný a neustálý; tu snímá závoj s krásných nebe hvězd, tu čelem tluče v zem, již prachem chmuří;

jak vějíř houpá květnou ratolesť, zas hloubá v moře propastech, jež zuří, zas tichne, spí snad, – divíš se, kde jest? v tom zařve znova vzteklosť jeho tuří.

Čas, vichr vichrů, despot jest to divý, vždy ukrutný, – však někdy spravedlivý! Tu soptě pomstou, volá soudný den a shání chmury, strašné svými blesky;

tu všecky květy jara sdírá v plen, tu proudy mrazí dechem v ledné desky; tu kvílí – želených jak hříchů sten, tu šepce čarný nápěv ponebeský.

Kde vítr času záhadné má zřídlo? Kol věčnosti se motá jeho křídlo, jak pozemská zde plachta třesavá, s níž rejdí okruh víru nebezpečný;

však nikdy křídlo času nezavá v tu prohlubeň, v taj onen nekonečný; čas míjí, hyne, – chvilka prchavá; nic nemře rychleji, – a přec je věčný.

Čas křídlem v rodících se sluncí kraje a v starce vlas, jenž bělá, druhým vlaje; tam v popel světů dmychá žití dech, tu šíří požár v zničující zlobě;

tu paběrkuje z pole slámy věch a věnec bláznův z něho svíjí sobě; tu snáší hudbu sfér, – tu vzdýmá měch a k pitvornému tanci piští době.

Dnes času van dme k nebi prapor skvělý – a zítra dolů v kal jím zachumelí; dnes láme duby, žene loďstva v let – a zítra v bahně ani třtinou nehne;

tu výzev moru vleče v dusno běd, ta v mlhy shnilé zdravým rázem šlehne; štve, převrací tak starý líný svět; sám někdy mdlí, však nikdy neulehne.

A vždy mně jest, když slouchám větru hlasu, že tepá mohutná v něm peruť času, i vzývám chvíli, kdy se odváží sklát machem hněvným stožár křivdy charé,

věž násilí, jež letu překáží, lží baldachýn a výsad křeslo staré; kdy řetěz běd jak mečem zpřeráží a rozsije nám volnosť v lány jaré!

Ta chvíle přijde, – přišla nastokráte! Vždyť zřím ty cesty, listím pozaváté, jež vedly v chrám, kde božstvem svoboda a spravedlnosť hlasem jejím byla!

Ty cesty hybná času pohoda zas očistí, byť zátopa je kryla. Ó kéž by kroku mého národa též jeho cestu zniklou odhalila!

Duj, vichre času! Jak tvé bouřné vání i nejpyšnějších stromů hlavy sklání, tak vše, co žije, roste, v čem je ruch, tvým dotknutím se uchváceno chvěje;

tvým rozmarům se vzdává země duch, a po tvé vůli s nebes obličeje chmur padá smutek, a sám bouře bůh, když tvá to libosť, jásavě se směje.

Ó bouře krásná! dobo krasší! zaduj z niv naděje a teskná srdce zraduj svým poselstvím! Změň chmurný osud náš; vždyť není kletby, jíž bys neodvála!

Los není skalou, kol níž marně vláš; a zdivočíš-li strašně z nenadála, jen jedno najdeš, čeho nezdoláš: toť právo naše, jež tu ční co skála.

To právo, skála vrostlá v ledví země, ční nepohnuto ve tvých běsů sněmě, a bude čnít, byť sterý času proud kol valil pěny vln i mraky černé,

byť trhal vírem vzhůru na svůj soud prach našich hříchů, jehličí jich perné nám v oči hnal – i křivých přísad troud i všecko býlí, smetí malicherné.

Duj, čase, bičuj své i naše viny! Zvrať vše, co chabé; vypuď z domoviny nám šašky ničemné, již do duší nám umělkují cizí mam i trety!

Duj, vyčisť rázně české ovzduší, ať jasno kol té skály, naší mety: toť pravá velebnosť! Jí neskruší, ni všemohoucí čas, jenž hraje světy.