Půlsvitem luna plá na východě
a srostly skal i ssutých věží rysy,
co mrtvol věčně mladé přírodě
na šíji vetché dílo lidské visí.
Zde oddychují dávná století
jak spící děti v minulosti klínu,
a dnové příští zašlým v zápětí
se k spánku uloží ve trosek stínu.
Vanutí chvělé sotva citelné
mně šepotá u tajuplném stenu,
že v noci ruce neviditelné
znenáhla boří kámen po kamenu.
Slyš – hnul se kámen zas ve vlhkých zdech
a padá po skalách v dol přehluboký
věčnosti prstem dotknut! tajím dech,
a v dálce doznívají duchů kroky.